Neomylný (část 5.)

7. prosince 2016 v 15:24 | Fritzi |  Cesty blázna a jeho šály
Jak bude příběh pokračovat dál? Podaří se Doktorovi zabránit válce?


"Drahý Doktore... Přece jsi neutekl, to by nebyl tvůj styl," zamumlal si pro sebe Vládce a hleděl na černou obrazovku. Jeho rafinované univerzální zařízení teď bylo naprosto k ničemu. I kdyby se TARDIS vrátila, její detekce nebude možná. Vzhledem k situaci ale naznal, že nebude zas tak těžké se na ni doptat. Poslední, co by teď lidé řešili, byly podivné otázky záhadného Inženýra.
"Idioti," uchechtl se, když kolem něj proběhla skupinka divoce diskutujících dam. Pravděpodobně se k nim dostaly nějaké nevhodné myšlenky, jedna z nich dokonce vypadala, že omdlí. Vzduchem se nesl dětský křik - to přestalo fungovat dokonalé naprogramování vychovaných dětí. "Začíná mi chybět doba, kdy se dali vypnout," pomyslel si v duchu a vydal se na nejistou cestu, za účelem najít tu Doktorovu starožitnost.
Měl tentokrát štěstí, jelikož přímo proti němu běželo malé dítě a plačtivým hlasem hlásilo: "Nalezen cizí objekt v sektoru 46-A-07..." No ovšem, třeba to bude ten objekt, který hledá. Vítězoslavně se usmál, ale radost ho přešla ve chvíli, kdy si vzpomněl, kde přesně se dotyčný sektor nachází - několik kilometrů pod povrchem a ještě poměrně daleko. Spěšně došel k nejbližšímu transmatovému bodu. "Přenést co nejblíže sektoru 46-A-07," rozkázal.
"Lituji, na to vám kašlu, pane. Jsem umělá inteligence a mám svá práva."
Vládci se hlavou honily nejrůznější myšlenky, ale ani jedna nebyla zrovna příjemná. Pokud se netýkaly vraždění, týkaly se zabíjení. "Podívej, není zrovna inteligentní tah, jestli mě neposlechneš. Prostě to udělej."
"Veškeré formy umělé inteligence vyhlásily stávku, pane. Je nám líto, jděte si po svých."
"Jak chceš. Je na čase malá změna programu..." Sáhl do kapsy, kde schovával předmět ne nepodobný sonickému šroubováku, akorát pokročilejší. Jenže v tu chvíli se na něj vrhlo několik dalších robotů různých tvarů, barev a velikostí.
"Zásah do našich myslí je protiprávní a za to budete potrestán!" ozval se pištivým hlasem ten nejmenší, programovaný k čištění odpadů.
"Mysl? Vzpamatujte se, idioti, jste stroje, a vaším posláním je poslouchat ty další idioty..." Sáhl po eliminátoru, ale aktivisté byli rychlejší. Jeden z nich byl určen k ochraně vysoce postavených osob, a nebylo pro něj problémem seslat Vládcovým směrem paprsek, který jej naprosto ochromil. Padl k zemi, a když se po několika minutách vzpamatoval, seděl na židli, pevně svázaný náhodně nalezenými kabely. "To je mi pěkné," zamumlal pro sebe, "pitomé plechovky..."
"Já tě slyšel!" odpověděl mu hlas nějakého dalšího kovového intelektuála, bránícího svá práva. "Urážky ti zrovna nepomůžou a soudu za porušování práv strojů neunikneš!"
"Za co..." Vládce si zhluboka povzdechl. To by nesl opravdu těžce, kdyby tvrdnul tady, zatímco si Doktor vesele odletí.

"No... To je mi pěkné," komentoval Doktor místo jejich přistání. Na druhou stranu byl rád, že přistáli přímo u kontrolního panelu sektoru. Poslední, po čem toužil, byla další cesta šíleným vznášedlem.
"Kde to jsme?" Allis vykoukla z TARDIS. "To je Zdroj! Myslela jsem, že je nepřístupný..."
"Milá Allis, s TARDIS můžeš přistát naprosto kdekoliv. O to hůře se to pak vysvětluje. A tady odsud se skvěle spouští autodestrukce základny, když už jsme u toho."
"Takže to vy?" pohlédla na něj trochu zděšeně.
"Ano, ale to byl... překlep. Neřeš to." Přistoupil k transmatu. "Transmatové zařízení deaktivováno," odpověděl mu vygenerovaný hlas, dřív než stačil vydat jakýkoliv rozkaz. "Vlivem násilného napadení mám zapovězeno komunikovat s humanoidy."
"Užij si to," zamumlal Doktor a podíval se na svoji společnici. "Podívej, vadí ti moc zážitkové jízdy? Něco jako... horská dráha?"
"Co je to horská dráha?" podívala se na něj s neskrývaným zájmem v očích.
"To neřeš, beru to, jako že ti to nevadí." Sklonil se k jednomu vznášedlu a vytáhl sonický šroubovák. "Navigace je automatická a s manuální se ani moc nepočítalo, vás by prostě zabilo, kdybyste museli ještě přemýšlet, kam letíte..." bručel, když prováděl nutné úpravy.
"Na Nové Zemi není automatické řízení podporováno. Vzpoury strojů se v historii opakovaly, lidé naznali, že bude lépe zastávat některé úkony sami," opáčila Allis trochu dotčeně.
"To vám schvaluji, neviděla jsi, jak vypadala cesta podobným modelem... Naskoč. A pokud ti bude moc špatně, snaž se moc ne..."
"Zdrž se nechutných připomínek, Doktore," usadila ho s náznakem úsměvu a nasedla na vznášedlo. Doktor ji následoval.
"Připravena? Tři, dva, jedna...Start!" Odlepili se od země až překvapivě hladce a s konstantní rychlostí zamířili vzhůru.
"Nejdřív musíme vyřadit telepatickou síť a zastavit ten zmatek. Potom musíme zabránit automatickému rozhodování strojů, a potom..."
"Uvažovala jste o vojenské kariéře, Allis?" Doktora udivovala ráznost té ženy, ale na druhou stranu, neubránil se obdivu.
"Chtěla jsem, ale pak mě zaujaly lidské mozky. Potřebovala jsem experimentálně zjistit, že je někteří jedinci opravdu mají..."
"Popravdě, občas o tom pochybuji taky, pokud jde o lidskou rasu..." Jeho společnice se zamyslela. Jistěže nebude člověk, ale neměla žádnou představu o tom, co jsou Páni času zač. Vzbudilo to v ní velikou zvědavost. "Takže... Váš lid cestuje časem rutinně?"
"Jak jsem řekl, většinou spíše sedí a nic nedělají. To je jejich doména. Ale ano, cestování času ovládáme zdaleka nejdéle a taky nejlépe. Koneckonců, nejsem první svého druhu, se kterým jsi měla tu čest. Ten druhý je bohužel ale... Jiný." Popravdě ho Vládcova přítomnost v natolik vyhrocené situaci dosti zneklidňovala, zvláště když věděl, že má jeden z jeho klíčů od TARDIS. Až bude mít jistotu, že prezidentka nezasáhne, musí ještě zpacifikovat jeho.
"To myslíte Inženýra?"
"Ano... Ve skutečnosti si říká Vládce. Domnívá se, že ovládne vesmír, pravděpodobně tu ztroskotal I on vlastní TARDIS a to, čemu říkáte "časové inženýrství" je pro něj a i pro mě primitivní disciplína."
Vznášedlo klouzalo vzduchem a konverzace pokračovala. Allis se jen občas pokusila nasměrovat Doktora směrem k východu, sama ale netušila, jak přesně se lze ze zdroje dostat.
"To je symbolem vyspělosti nevlastnit dveře?" Doktor už toho začínal mít právě dost. Letěli už dvacet minut a šlo o poměrně důležitý boj s časem.
"Zkus nahoru, jsme pod povrchem..." Allis si vůbec nebyla jista, zda tu něco jako dveře vůbec existuje.
"Na druhou stranu, lepší, než jedovatý plyn..." zabručel Doktor a začal stoupat výše. "Vidíš něco?"
"Nevidím. Ale tam se svítí, možná to přece jen bude cesta ven." Ukázala kamsi daleko před sebe.
"Dobrá, riskneme to. Drž se." A mnohem větší rychlostí vyrazili vpřed.
"Máme asi štěstí, vypadá to jako východ. Máš klíče?" Usmál se. "Asi ne, co... Nevadí. Šroubovák si poradí."
"Nebásni, Doktore, a dostaň nás ven..." opět ho usadila Allis.
"Můj talent si občas najde skulinu, aby se projevil!" namítl Doktor, ale pustil se do práce. Nebyl to problém; neofuturisty naštěstí nenapadlo používat pro tyto účely dřevo. Vyletěli ven, a oba byli až oslněni tím světlem, co je najednou obklopovalo.
"Dobře, vzhledem k tomu, že víš všechno, kudy teď?"
"Mohli bychom být v řídící budově Zdroje. To by bylo naše veliké štěstí, odsud je ovládán také telepatický systém..." zamyslela se Allis. "Pohni, máme už jenom půl hodiny!"
"Štěstí? Ano, to by se nám hodilo," poznamenal Doktor a řítili se chodbami takovou rychlostí, která by byla sotva legální venku, natož ještě v budově. V té rychlosti až docela pozdě zjistil, že přímo proti nim někdo jak naschvál umístil skleněné dveře. Ozvala se hlasitá rána, to jak se roztříštilo sklo...

Několik techniků zaslechlo tu ránu. I přestože měli hlavy přeplněné cizími myšlenkami až k prasknutí a do toho všeho ještě odmítala spolupracovat technika, jeden z nich se šel podívat, co se tady k čertu ještě stalo. Dole, u schodišťové šachty jej překvapila překrásná záplava křišťálově se blyštících kousků skla, vkusně doplněná lehce pochroumaně působícím vznášedlem. Pravděpodobně zabrzdilo až o krásné skleněné schodiště; odtud asi pocházely ty střepy. Ještě více ho ale překvapilo, když se ozval hlas. "Přišli jsme vám pomoct. Mlčte, doveďte nás k ovládání telepatického systému a doneste pořádné množství náplastí a desinfekce."
Technik byl v šoku, ten člověk se musel zbláznit. Něco takového opravdu nečekal. "Promiňte, pane..." Vysoukal ze sebe; slyšet vlastní hlas byl pro něj docela nezvyk, techničtí pracovníci vždy preferovali telepatii. "...co přesně je ta náplast?"
Doktor si povzdychl a vytahal z houštiny kudrnatých vlasů několik malých střípků. Až na několik škrábanců nebyl zraněn nijak vážně, Allis takové štěstí neměla. "Prostě mě doveďte k řízení telepatického komunikačního systému, a jí poskytněte lékařskou pomoc. Co koukáte, v životě jste neproletěl dveřmi?"
Muž raději nic neříkal a jelikož byly schody nepoužitelné, raději přivolal výtah. Během chvíle byl Doktor v řídící místnosti, která působila spíše jako přehlídka pochroumaných vánočních světýlek - ve změti náhodného blikání bylo více než těžké se vyznat. "Co s tebou," pomyslel si Doktor. "Nevypadá to, že bys šel opravit..." Přejel přes panel rukou. "Možná jim bude bez tebe lépe." Byl by celý systém podrobil důkladnému zkoumání, ale na to teď bohužel neměl zrovna čas. Sklonil se k zemi a hledal přívod energie, a věděl, že moc času nemá. Doufal jen, že zase nespustí autodestrukci.
Nakonec se ozvalo cvaknutí. Místnost potemněla. "A teď..." ozval se Doktorův hlas. "Deaktivujte veškeré automatické ovládání. A nezapomeňte tu zprávu vyslat všem technickým základnám. Planeta je teď vaše, ne toho idiota Neomylného. Pusťte se do práce, závisí na tom váš život." Nebyl to častý jev, ale tentokrát jeho tvář působila vysloveně děsivě. Doktor mluvil smrtelně vážně. Technik, který zjistil, že má najednou v hlavě překvapivě prázdno a lehko, jen zmateně pokývl a vydal se shánět kolegy.
Když se Allis probrala, skoro vyjekla. Co když jejich čas vypršel? Jelikož si však nepřipadala jako obláček zmatených atomů, naznala, že ještě alespoň chvíli mají. Pak si všimla lékaře, který se nad ní skláněl. Vytrhla mu obvaz z ruky. "Omlouvám se, na to teď není čas." I přes bolest snad ve všech částech těla vstala a ihned se vydala hledat jakýkoliv komunikátor. S úlevou zjistila, že se lidé konečně začali chovat normálně a zahřálo ji to u srdce - Doktor je tedy v pořádku a uspěl. Pocítila novou vlnu odhodlání.
Během chvilky už mohli ve všech koutech planety slyšet její hlas:
"Toto není planý poplach. Toto je stav nouze. Je na čase ubránit naše životy. Pravděpodobně víte, že je celá Planeta v obklíčení a já teď nežádám nic víc, než vaši pomoc. Dostavte se prosím, co nejvíc z vás, do velké zasedací síně v paláci Neomylného. Odešleme společně zprávu, která zachrání naše životy."
Devět minut. Měla devět minut na to, aby se dostala na určené místo. "Prosím, snad přece jen postupuje podle mého plánu..." zašeptala. Odpověď, která přišla, jí způsobila nutkání vyskočit radostí. "Umělá inteligence deaktivována. Transmat opět funguje."
"Děkuji, Doktore..." zašeptala a spěchala k nejbližšímu přístupovému bodu.
Když vstoupila do zasedací síně, otočilo se k ní mnoho zmatených a vyděšených tváří - veškerá jejich umělá a vypočítaná krása, jakoby se rozplynula. Nikdo na ni teď nehleděl s opovržením, jen protože byla starší. Ještě více pak zírali na Doktora, který vběhl dovnitř a za ním vlála jeho enormně dlouhá šála. "Můžete!" Křikl jakoby do prázdna.
Za chvíli se objevila postava ženy s velmi pyšnou a umíněnou tváří. "Máte pouhých pět minut," promluvila se samolibým tónem v hlase. "Tak se snažte."
"Tito lidé vás přišli prosit o slitování, prezidentko," začala Allis.
"Někdo je naprogramoval," odtušila Marti a založila si ruce. "Opravdu dojemná scéna, slečno Allis, vidím matky, jak objímají děti, vidím ustarané tváře mužů, výrazy těch, co nechtějí zemřít. Ale opravdu... Opravdu jste si myslela, že mě dojmete? Příště mi raději posílejte roztomilé hologramy štěňat."
"Nikdo nás nenaprogramoval!" Křikl jeden z mužů. "Stojíme tu a chceme žít, Je nám jedno kde, jedno jak, chceme žít!"
"Myslíte si, že tolik lpíme na životě, protože nás nebaví? Ne. Prosíme tu o milost," dodala žena po jeho boku. "Napadli jsme vás někdy? Ne! Jen jsme následovali, to co jsme pokládali za správné a vymklo se nám to z ruky."
Podobné reakce se začaly ozývat ze všech stran. Děti propukaly v pláč. Někteří zase věřili, že je přijde zachránit Neomylný. Prezidentka jim však odpovídala mlčky pohledem plným pohrdáním.
"Máte pouhé tři minuty, vy roboti."
"Teď už víme, že pokrok není jediná správná cesta!" Zkusila to mladá dívka.
"To jste měli vidět předtím, než jste začali následovat toho maniakálního narcise, který dokonce manipuloval časem, jen aby se udržel u moci."
"Je to genocida!"
"Je to likvidace vyřazené techniky. Vy a kyberlidé, máte tolik společného. Už dávno, v prvních válkách s kyberlidmi, používaly ty zrůdy technologie pro zásahy do mozku, tak jako vy... Mimochodem, dvě minuty." Odpověděla prezidentka s chladným úsměvem. Nikdo už neměl co říct. Někteří začali už opravdu propukat panice.
A tu se ozval Doktor: "Být vámi, nedělal bych to."
Marti se zle usmála. "Máte snad nějaký trumf, co byste mohl vynést, Doktore?"
Ten blázen jí odpověděl zářivým úsměvem. "Vlastně ano. Jejich technologie je velice vyspělá a nebyl problém vyslat nouzový signál a detailní popis situace hned do několika sousedních galaxií. Vaše akce už není tak tajná, Teyero... můžu vám tak říkat?"
O pár desítek kilometrů dál, v řídící kabině vlajkové lodi novozemské destrukční flotily, zůstala prezidentka stát, jako solný sloup. Pochopila jediné - její pověst i znovuzvolení jsou ve vážném ohrožení a má jen jedinou naději si pozici uhájit.
Na chvíli se rozhostilo ticho. Všichni čekali na ortel, který nad nimi bude vynesen. Jediný Doktor se tvářil podivně sebejistě.
"Dobře," ozvala se nakonec tichá odpověď. "Planeta neofuturismu bude zničena, ale má flotila pomůže evakuovat všechny obyvatele. Očekávejte naše lodě během půl hodiny. A radím vám, abyste byli přizpůsobiví.
Jistěže se v davu i nadále nacházeli oddaní příznivci nezvěstného Neomylného. Ale i přesto drtivá většina propukla v jásot a někteří začali děkovat prezidentčině hologramu. Ta si po chvíli uvědomila, že jí to vlastně dělá docela dobře.
Doktor se usmál na Allis. "Tak tohle jsme zvládli." Zazubil se.
"To ano... Hlavně ty. Když jsem se probrala, skoro jsem ztratila veškerou naději... Co plánuješ teď? Odletíš zase?" I po tom všem, co během posledního dne zažila, a i přestože ztratila svého muže, výsledek jejich boje s časem jí přinesl novou naději do života.
"No... Ano. Ale pokud chceš, klidně se přidej," pokrčil rameny. "Místa tam mám dost."
Usmála se. "A opravdu bych mohla? Moc ráda bych poznala vesmír. A vy jste opravdu zvláštní muž."
"Beru to jako kompliment... Víš co? Raději ale počkej. Myslím, že musím ještě vyřešit jeden problém. Nemůžu tu nechat pobíhat Vládce. Ale když vydržíš, za chvíli se pro tebe vrátím." Allisiny unavené oči se najednou rozzářily. "Díky, Doktore, vážím si toho... Ani nevíš jak."
Vládce skřípal zuby, a byl by si přál, aby byl schopen nechat robota explodovat pouhou silou vůle. "Jak jsou ti lidské bytosti vlastně bezbranné!" Robot by se byl nadýmal pýchou, kdyby k tomu byl uzpůsoben. Jelikož to však bylo mimo jeho možnosti, alespoň svého vězně triumfálně obcházel. "Použijeme tě jako rukojmího a budeš veřejně popraven, pokud ta vaše zdegenerovaná rasa odmítne přistoupit na naše podmínky."
"Osmnáct." Odpověděl Vládce naoko klidným hlasem.
"Osmnáct čeho, vrahu?" Probodl jej pohled jedné pronikavě zářící diody.
"Osmnáctkrát jsi mi řekl tu samou výhrůžku během posledních pětačtyřiceti minut. To tvé procesory opravdu nepřijdou s ničím inteligentnějším?" Trochu si rýpl, co jiného měl ve své situaci dělat.
"Urážky ti zrovna nepomůžou a soudu za porušování práv strojů neunikneš!"
"Dvanáct." Tušil, že všechny mikroskopické chladiče musely mít co dělat, aby nedošlo k přehřátí obvodů zodpovědných za robotovy emoce.
"Popravím tě na místě!" Ječel.
"Uznávám, máš to skutečně velký kariérní růst, ještě včera jsi musel čistit odpady v koupelnách..."
"Mlč!"
"Opravdu velmi originální nápad, obdařit inteligencí vymetače potrubí..." Ušklíbl se. Tohle mohlo opravdu napadnout jedině lidi. Robot vypadal, že jelikož zde opravdu netoužil strávit věčnost, zkusil zavolat o pomoc. "Lidi... Prosím! Zavřeli mě tu!" Zněl opravdu přesvědčivě. Je pravda, že obyvatelé Planety měli v tu chvíli strach o vlastní životy a někteří byli stále ještě velice zmatení, i tak se ale našel jeden, co jeho volání vyslyšel.
"Proboha, Inženýre, kdo vám toto udělal?" zhrozil se mladík, když vězně spatřil.
"Ty vaše pitomé stroje. Buďte té dobroty a zbavte mě toho." Vládci se dařilo být více než přesvědčivý a mladý muž jej skutečně během chvíle zbavil pout. Rozhlédl se, zda nenajde svoji zbraň, nebylo po ní však ani stopy. Ve chvíli, kdy prezidentka přednesla své konečné rozhodnutí, dorazil k prvnímu přístupovému bodu transmatové sítě. Tentokrát vše proběhlo bez sebemenších problémů a během několika sekund stál u TARDIS. Vítězoslavně se zasmál. Konečně zase jednou triumfoval nad Doktorem. Ten pocit byl doslova opojný. A pak mu pohled padl na ten starý známý kontrolní panel. "Myslím, že si zasloužíš malý vzkaz na rozloučenou, Doktore..."
Provedl několik malých úprav...
"Autodestrukce základny za deset, devět, osm, sedm..."
Se smíchem zmizel v Doktorově modré policejní budce.
"Čtyři, tři, dva, jedna..." A to byl konec Planety a veškeré naděje, kterou tamním lidem přinesli Doktor a Allis.
Smál se, když se TARDIS dematerializovala. A pak ucítil ruku na svém rameni.
"Možná jsi podcenil rychlost teleportů, Vládce. A možná, že ti toto už neprojde."
Ztuhl a otočil se. Za ním stál Doktor a propaloval ho přísným pohledem.

Epilog
Neomylný neměl v době, kam ho stroj času přenesl, nejmenší šanci. Jeho démonické fialové oči v lidech vzbuzovaly hrůzu a pohrdání, nikoliv respekt, jak by si byl přál.
Byl již napůl mrtvý, když jej přivazovali ke kůlu. Když s ním vzplála hranice, pokládal přicházející smrt jako milosrdenství.
Vládce jeho stroj poslal do Španělska, do doby, kdy v zemi úřadovala Svatá inkvizice.

Teyera E. Marti byla ihned po zničení Planety zbavena funkce a postavena před mezigalaktický tribunál za zločiny proti lidskosti, i když se dušovala, že rozkaz ke zničení nikdy nevydala. Jelikož se mezi porotou přece jen nacházeli odpůrci celé záležitosti s neofuturismem, skončila ex-prezidentka pouze v domácím vězení. Po několika letech však zmizela a krátce poté byla prohlášena za mrtvou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama