Neomylný (část 4.)

7. prosince 2016 v 15:22 | Fritzi |  Cesty blázna a jeho šály
A máme tu předposlední část prvního příběhu Cest blázna a jeho šály.


Doktor přemýšlel, jak z této situace vybruslit. Jednak byla chladná sterilní cela to poslední místo, kde by chtěl trávit čas, a jednak věděl, že Vládce bude pravděpodobně více než šťastný z přítomnosti jeho TARDIS, zvlášť když vzal i klíč. A za pomocí sonického šroubováku se ven dostat nedokázal. V duchu počítal pravděpodobnost, že se k modré budce dostane dříve než ten zločinec. Výsledek jej však iritoval natolik, že toho nechal. Z myšlenek ho vyrušil tichý, ale pevný ženský hlas.
"Také se jim nelíbil váš zjev?" Zvedl hlavu. V cele naproti té jeho stála starší, ale velice elegantně působící žena a po menší analýze Doktor naznal, že je zde za nějaký obzvláště krutý zločin - jako například používání vlastního mozku. "Zjev? Pravda, koukal na mě jako na něco mimořádně odporného u cesty, ale myslím, že tu sedím za vraždu, kterou na mě ráčil hodit váš Inženýr," a věnoval jí lehký úšklebek. "Hádám, že vy jste byla odsouzena za poněkud extravagantní formu myšlení.
Dáma se jen uchechtla. "To jste uhodl, pane. Ale vlastně mě Neomylný využívá jako nástroj k vydírání mého muže." Sotva mohla postřehnout Doktorovo zachvění, neměl to srdce jí sdělit, že je obviněn právě ze smrti jejího manžela.
"To je mi líto. Ale co říkáte tomu, že bychom se odsud mohli dostat?" Věnoval jí široký úsměv.
"Jak? Všechny pokusy byly neúspěšné... A co jste vůbec zač?" Pohlédla na něj přeci jen s kapkou nedůvěry.
"Říkejte mi Doktor. Měl jsem zastávat funkci druhého časového inženýra, ale..."
"A můj manžel?" skočila mu do řeči. "Musel jste s ním pracovat. Je v pořádku? Viděl jste ho?"
Doktorovi bylo toto vyzvídání silně proti srsti. "Tak... trochu. Malinko..."
"Malinko?" Allis se zachvěla v neblahé předtuše a chtěla něco dodat, když tu najednou chodbou prosvištěl stříbrný robot.
"Hej!" Zavolal na něj Doktor.
"Stávkuju, nehlídám," odsekl povýšený, strojem generovaný hlas. Vězeň se však nedal odbýt. "A díky komu tu všichni stávkujete? Díky mně. Proč si myslíte, že nás tu zavřeli?"
Allis na něj pohlédla s obdivem. Netušila, co se stalo, ale když viděla, jak se robot otočil a odemkl dveře Doktorovy cely, a to ještě s velikou ochotou, spatřila v něm dobrého spojence. "Pusťte tuto dámu také. Neprovinila se o nic víc než já." A i tentokrát robot poslechl. Byl podezřele podobný těm, kteří prve hlídali jeho a Vládce. "A když už jsi v tom... Neviděl-"
"Neviděla!" opravil ho pištivý hlas feministické robotky.
"Promiň, neviděla jsi tady náhodou modrou budku? Váš Inženýr ji někam nechal odnést. Patří mně, a pokud se má vaše stávka setkat s úspěchem, musíš mě k ní co nejdříve dovést." Pokusil se o ten nejzdvořilejší a nejméně ironický tón. I tentokrát byl úspěšný. "Budka? Modrý objekt tvaru kvádru? Vím přesně kde je. Mohu vás teleportovat, pokud to skutečně pomůže naší věci." Ať se snažila sebevíc, nedokázaly její logické obvody tuto informaci zcela zpracovat. Jelikož byl však Doktor tolik pozorný, nepojala žádné podezření.
"Udělej to, prosím." Alespoň nějaká naděje Doktorovi zbyla.
Zato Vládci zatím štěstěna hodila pod nohy hned všechny klacky, které byly po ruce. Během své cesty k TARDIS narazil na celé shromáždění robotických aktivistů, které bránilo v průchodu nádvořím paláce Neomylného. Musel tedy oklikou. Jeho snaha použít teleportační zařízení také přišla vniveč, jelikož i systém řídící transport byl velice inteligentní a tudíž stávkoval. A aby toho nebylo málo, ve vší zodpovědnosti jej zastavili dva poněkud zmateně se tvářící strážníci, kteří trvali na tom, aby jim popsal, jak došlo k Lyanově vraždě. Běžně by to nebyla nijak únavná záležitost, ale tito dva působili obzvláště tupě.
"Vlastní velice účinnou zbraň, která komprimuje tkáň do velikosti neslučitelné s její funkcí," opakoval jim už po několikáté. "Ta figurka, kterou jste nalezli, je skutečně ten váš rádce."
"Ale... jak?" Nebohému policistovi se hlavou honilo až příliš mnoho chaotických (a hlavně cizích a zcela nevyžádaných) myšlenek. Nedokázal se zkrátka na Inženýrovu výpověď soustředit. Druhý na tom byl snad ještě hůř. Pokládal kolikrát naprosto zbytečné dotazy, například jaká byla vlhkost vzduchu v místnosti.
To už Vládci došla trpělivost. "Chcete vědět jak?" A se smíchem tuto konverzaci ukončil praktickou ukázkou. Koneckonců, tady už se nemusí snažit působit jako spořádaný občan a časový inženýr. Teď už je opět Vládcem, všemocným Pánem času, který bude muset zkrátka přežít tu chvíli cestování v Doktorově rozvrzané kredenci.
Konečně se s vítězoslavným šklebem dostal k TARDIS. Úsměv mu však zamrzl na rtech. Budka se právě dematerializovala.

"Teda!" Allis se neubránila obdivnému pohledu. Se zájmem zkoumala interiér TARDIS.
"Jen to řekněte. Říkají to všichni," usmál se Doktor.
"Naprosto úchvatné dílo dimenzionálního inženýrství!" vyhrkla ta dáma nadšeně. Ačkoliv šlo o kompliment, Doktor byl trochu zklamán. "No... dobře. Zrovna tohle jsem na mysli neměl."
Allis mu odpověděla jen drobným úsměvem. Působila zamyšleně. Nakonec položila otázku, která ji trápila. Tušila, že Doktor bude znát odpověď.
"Co se stalo mému muži?"
Doktor už to nedokázal tajit. "Zemřel. Byl zavražděn, dřív, než jsem stačil cokoliv udělat. Ten váš Inženýr není tím, kým se zdá býti."
Žena neplakala. Nezastavila se. Ale otřásla se a tvář se jí zkřivila v bolestném úsměvu. "To je mi líto. Opravdu mi na něm záleželo. I když o vztah primárně nešlo."Doktor čekal emotivnější reakci a tak na ni letmo pohlédl. "Vy také nejste zrovna loajální režimu."
"Ne. Jsem agentka z Nové Země a zasloužila jsem se o to, že tato planeta bude do hodiny vymazána z existence. Pokud si tedy nepletu data." Mluvila tiše, ale zřetelně a reakci, která následovala, rozhodně nečekala.
"Vymazána z existence? Vím, že je ten váš Neomylný pořádně tvrdohlavý fracek, ale není zničení celé planety, to vám není ani trochu hloupé? Myslel jsem, že jste inteligentní!"
"Jsem inteligentní, Doktore, dokonce nadprůměrně, ale dovolte mi říct pár věcí," usadila ho s klidným tónem. Zármutek na sobě nedávala znát, počítala s tím, že se vypláče někde v soukromí.
"Tak mi tedy vysvětlete, jak si ospravedlňujete zničení planety?"
"Já konkrétně ne. Ale prezidentka Marti má své důvody. Možná znáte kyberlidi"
"Bohužel, dosti důvěrně," odvětil, ale stále na Allis koukal s takovým vyčítavým pohledem, vypadal trochu jako pes, kterému jste odmítli dát nejšťavnatější sousto pečeně z vašeho talíře.
"Na Nové Zemi panuje podezření, že neofuturismus nesměřuje k ničemu jinému. Nebyl by z toho takový rozruch, jenomže naši planetu zasáhla obzvláště vleklá válka s kyberlidmi... Opravdová katastrofa. Využívali lidí, které nekonvertovali plně, pouze prováděli zásahy do mozku a řízení emocí. Tutéž techniku převzal Neomylný se svými následovníky, a můžete si domyslet, k čemu to povede. Nová Země je rozhodnuta předejít dalšímu útoku."
Opodstatněné obavy, to musel Doktor na druhou stranu uznat. Ale představa smrti tolika milionů lidí, byť téměř kyborgů, se mu příčila čím dál více. "Povězte mi, vy byste to dokázala? Možná nejsou úplně tak bez šance. Možná dosáhnete zázraku potlačením toho jejich telepatického propojení. Nejdřív střílet, potom myslet. Připomíná mi to jednoho starého přítele."
"Já vím!" odsekla s až překvapivou agresí v hlase. "Ale copak jsem to já, kdo rozhoduje? A co změním tady, v té vaší modré boudě?"
"Můžete změnit všechno, když budete chtít. Tato bouda nás totiž vezme kamkoli v čase a prostoru. Tady, pokud se uráčíte neurážet ji, poslední dobou je docela nevrlá."
Allis už toho pomalu začínala mít tak akorát, zavřou ji, utéct jim pomůže otravný robot, který byl snad naprogramován k aktivismu a končí tady, s bláznem a jeho enormně dlouhou šálou, v budce, o které ten blázen tvrdí, že bývá nevrlá. Pracovala dlouhá léta ve výzkumu a člověk z 21. století by ji označil za mozkovou specialistku. Mentalita tohoto člověka však pro ni byla záhadou.
"Tohle? No, po dnešku se ani moc nedivím. To se hodláte zjevit prezidentce v téhle budce a orodovat za tady tento klub kyborgů?" ušklíbla se a s trochou ironie v hlase na něj vychrlila shluk čísel a písmen.
"Díky," zabručel Doktor a sklonil se ke konzoli. "Nečekal jsem, že mi dáte souřadnice."
"Počkat, co vlastně děláte?" Otočila se k němu.
"Momentálně se hodlám zjevit prezidentce v téhle budce a orodovat za tady tento klub kyborgů."

Stroj času s žuchnutím přistál. Neomylnému se sevřelo srdce úzkostí. Tedy, alespoň si to myslel. Jelikož měl pouze kybernetickou náhražku kardiovaskulárního systémů, bylo pro něj "srdce" pouze abstraktním pojmem. Celá cesta byla pečlivě naplánována a propočítána, nemohl se však zbavit pocitu, že něco není, jak má. Země, Začátek 20. století, opakoval si v duchu. Jistěže nemohl udělat chybu. Náhle mu došlo, že vlastně ani nepotkal Lyana a neslyšel jeho názor... Mávl nad tím rukou. Stroj nevypadal, že by měl dostatek energie na zpáteční cestu. Vyšel ven.
Stál na ulici. Kam se podíval, tam se to hemžilo primitivně působícími lidmi - i celé místo bylo až bolestně primitivní. Inu, pravěk.
Dlažba téměř žhnula, jak na ni dopadaly paprsky poledního slunce. Vzduchem se nesl zápach, kombinovaný nespočetnými vůněmi, které jej činily ještě nepříjemnějším. Doprovázel jej hluk překřikujících se hlasů, hovořících neznámým jazykem. "To snad není možné, copak ten kretén Lyan neprovedl potřebné konfigurace?" Nerozuměl ani jedinému slovu.
Úkolem jeho rádce bylo provést všechny cesty, aby se ujistil, že vše funguje má a konfiguroval jazykový konvertor. Bylo by to nebylo tak problematické, ale bohužel, i překládací zařízení bylo v podstatě umělou inteligencí. Vzhledem k vysoce funkční síti na Planetě se také dostalo k oznámení o stávce; dokonce se během několika velmi napjatých nanosekund stalo i místopředsedou OPOPS a tento výlet neslo nanejvýš nelibě.
Celý ten rámus byl naprosto nesnesitelný. Kde jsou ty doby, kdy lidé komunikovali telepaticky! Ústní konverzace byla pro uši Neomylného opravdu něčím dosti nepříjemným. Navíc se nikdo evidentně nesnažil o chirurgickou úpravu svého vzhledu, většina těch primitivů dokonce působila, že je jim cizí i pojem "desinfekce", možná dokonce i téměř zapomenutý archaismus "mýdlo".
Zkrátka a dobře, pravěk je prostě odporná doba.
Jenže pak náhle všechny hlasy utichly. Pohledy se stočily k Neomylnému a ten najednou zjistil, že nemá co říci.
Vrhl se zpět ke svému stroji času. Ale dav byl rychlejší.
Doktor pohlédl prezidentce do očí - pravděpodobně velmi okouzlující žena, ovšem jedině v paralelní dimenzi, kde slovo "okouzlující" bylo synonymem ke slovům "tvrdohlavá, militantní a naprosto nesnesitelná".
"Vyhladit, to není zrovna lidský přístup."
Prezidentka se nadechla, proč s tím bláznem vlastně ještě ztrácí čas? "Ujišťuji vás, Doktore, že když rozbijete počítač, který vám akorát dělá problémy, JE to lidský přístup."
"Oh, ano, lidský přístup - co nezvládáme, to zničíme! Připomíná mi to váš středověk."
"Středověk?" Dokonce ani prezidentka Nové Země si nedokázala zapamatovat deset miliard historie lidstva zemského typu.
"Ah, archaismus, taková veselá doba to byla, kdy jste upalovali všechno, co vám připadalo nepochopitelné."
"Nikoho neupalujeme!" Marti nedokázala skrýt vztek a její pronikavé uhlově černé oči propalovaly cizince jako laserové paprsky, ačkoliv uhlově černý laser pochopitelně nikdo nikdy nevymyslel.
"Ne, jistěže, jak vás mohlo napadnout někoho upálit? Vy jen hodláte udělat z celé planety hromádku zmateně se poflakujících atomů."
"Je to v zájmu nás všech! Sám jste řekl, že kyberlidi znáte... Jak jste to říkal? Důvěrně?"
"Až moc, na můj vkus a já věřím, že vy také. Ale copak vás nikdy nenapadlo zeptat se tady Allis, jaký je její názor? Nasadila jste ji jako agentku, a při vší úctě, ví toho o nich mnohem více než vy."
Ne, že by prezidentka byla vůbec ochotna někomu naslouchat, ale jelikož se chtěla Doktora co nejrychleji zbavit, nakonec se k agentce přece jen otočila.
"Pověz mi o nich něco hezkého. Něco, co mě zázrakem donutí zradit Novou Zemi a ponechat ji kyberlidem." Kdyby ironie mohla zabíjet, dávka v jejím hlase by byla smrtelná. Allis věnovala trochu nervózní pohled Doktorovi, ale promluvila pevně.
"Možná byste mohla vědět jednu věc, prezidentko. Vdala jsem se za blízkého spolupracovníka Neomylného, na váš rozkaz. Popravdě jsem myslela, že vás zabiju, bála jsem se, že si beru počítač a Lyan takový opravdu zpočátku byl. Víte, udělala jsem si z něj testovací subjekt. A výsledek je pozitivní - dokážou své zásahy do vlastních myslí potlačit. Stačí je k tomu dovést. A i když tomu neuvěříte, Lyana jsem upřímně milovala, protože pod tou dokonalou počítačově generovanou skořápkou se skrývalo jádro tak křehké, nedokonalé a přirozené, srdce milujícího muže..."
"Jo, budu plakat, ale až bude tato záležitost dořešena. Láska nebyla rozkazem, slečno Allis," ušklíbla se prezidentka.
"A já se vás ptám, ó vaše nepřekonatelná tvrdohlavosti, je na Nové Zemi zvykem mít jakoukoliv bližší formu vztahu s počítačem?" Doktor jí věnoval až dětsky zvídavý pohled.
"Ovšemže ne. Od válek s kyberlidmi byly veškeré milostné vztahy s neživými předměty zakázány ústavou."
"Já se ptal, jestli je to zvykem. Ústava a zvyk si až nepříjemně často protiřečí, nemyslíte?" věnoval jí zářivý úsměv, který budil dojem, že má Doktor více zubů, než by humanoid měl.
"Pokud se ptáte takhle, máte pravdu v tom, že vztahy s věcmi a přístroji byly velice neobvyklé..."
"Lyan nebyl věc, a stejně tak nejsou věcmi ty miliony lidí tam. A pokud mohu něco dodat, vážená paní prezidentko - masového vraha si lidé znovu nezvolí," vložila se do hovoru Allis. "Co zní lépe? Žena, která vyřešila otázku potenciálně nebezpečné sekty tím, že ji preventivně vyhladila? Nebo Žena, která přivedla dotyčnou sektu domů a pomohla jejím členům k začlenění se do normální společnosti? Vrah nebo zachránce?"
Allis pravděpodobně zasáhla Achillovu patu neústupné nadřízené, jelikož Marti byla žena, která si svoji pozici nesmírně užívala. Ale na druhou stranu, jak by to vypadalo, kdyby teď ustoupila od svého rozhodnutí a odvolala tuto dosti nákladnou operaci? Pravděpodobně by si tou pózou zrovna nepomohla. Ale to slovo vrah jí předtím na mysl nepřišlo. Začala v ní hlodat pochybnost, a ačkoliv to byla žena charakteru pevného jako novozemská ocel, pro pochybnosti to neznamenalo až takový problém. Ještě chvíli přemýšlela a nakonec si odkašlala. Promluvila s důstojností, se kterou se jindy obracela na tisíce lidí v obrovských zasedacích síních; před dvěma dalšími přítomnými to působilo trochu teatrálně, až směšně.
"Neměním své rozhodnutí. Ale dobře, jsem ochotna učinit malý ústupek. Dávám vám dvěma hodinu, abyste se na tu prokletou Planetu vrátili a podali mi důkaz, že její obyvatelé nejsou jen naprogramovanými počítači. Je na vás, jak jej pojmete. Já budu čekat. Za hodinu stisknu tlačítko, a je po všem. Rozumíte?"
"Jak laskavé, prezidentko," Doktor se rozzářil a objal ji kolem ramen. "Začínám mít pocit, že se ode mě nejde nenakazit inteligencí a dobrým úsudkem. Kdybych s vámi v místnosti zůstal déle, pravděpodobně... No, raději nic," dodal, když se prezidentka už už chtěla nadechnout, že mu něco nepříjemného řekne. "Pojď, Allis!" a zatáhl překvapenou ženu zpět do modré budky. Když dematerializovali, věnoval jí další velmi zubatý úsměv. "Máte mimořádné přesvědčovací schopnosti, chystal jsem se, že ten argument použiji sám, ale předběhla jste mě."
Allis se jen uchechtla: "Jistě, chtěl jste to říct. Samozřejmě. Ať jste kdokoliv, jedno je jasné: Jste muž."
Ne, že by Doktor pochopil, co tím chtěla říct. "Nic ve zlém, ale to je doufám očividné."
Jeho nová společnice jen obrátila oči v sloup. "Znám ji prostě lépe než vy. Je zasnoubená s vlastní mocí, a té se nevzdá za žádnou cenu. Celá ta akce měla být dokonce tajná. Myslím, že jí ale došlo, že by se něco takového v tajnosti dlouho neudrželo." A pak se usmála, ale nebylo v tom nic veselého. "Máme jen málo času."
Doktor se jen zazubil "Nemějte strach. Shodou okolností jsem Pán Času."


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama