Neomylný (část 3.)

7. prosince 2016 v 15:16 | Fritzi |  Cesty blázna a jeho šály
Blog, nebo Wattpad? To je oč tu běží, tak i tak, když už jsem povídku začala kdysi dávno přidávat sem, budu v tom pokračovat a aspoň si zvednu aktivitu blogu.
Mám lehkou tvůrčí krizi, takže nevím, jestli se vůbec dočkáte konce. Ale... Uvidíme. ;-)


"To ale nemůžeme dopustit." Doktor vykulil oči a Vládce si pomyslel, že pokud takhle bude pokračovat, jednoho dne mu vypadnou z důlků. "To nedopustíš ani ty, Vládce!"
"To si ještě rozmyslím."
"Podívej se na všechny ty události! Jestli hodlá provést božský zásah byť jen do jediné z nich, vesmír se už v životě nevzpamatuje!"
Vládce si letmo přečetl rozkaz ještě jednou a musel přiznat, že Doktor nelhal. Neomylný mu sepsal seznam míst a událostí, které hodlal přepsat. "Uznávám, že na to, že je to tvoje myšlenka, je až překvapivě dobrá. Už jen první zásah by pravděpodobně způsobil neskutečný paradox. Vlastně... Tak velký paradox, že už by k dalším ani nemohlo dojít."
"Tak proč mu pomáháš, přeskočilo ti?!" Doktor nechápal, stejně jako vždy, pokud šlo o jednání jeho úhlavního nepřítele.
"Ale Doktore... To víš, jednoho dne jsem se tak rozhodl, že přistanu na planetě, kterou si vybudovali maniakální uctívači pokroku a pomůžu jim přepsat historii. Ehm, ne." Vládcův hlas zněl dost nezúčastněně a rozhodně ne jako hlas někoho, kdo by byl celý žhavý něco vysvětlovat.
Doktor to tedy vzdal, rozhlédl po místnosti a uvědomil si, jak moc ho lesklá levitující stráž rozčiluje. "Nemůžete jít hlídat ven? Velice nerad pracuji, když jsem sledován, chápete."
"Rozkaz zněl jasně, máme hlídat," odpověděl umíněný hlas, lehce připomínající otrávenou dívku v období puberty.
Doktor si povšiml toho otráveného podtónu. "Úchvatné. Máte lidskou osobnost. Možná lidštější než ten člověk, který zrovna odešel."
"Jistěže! Každý z nás je osobnost," odpověděl jiný hlas, tentokrát mužský. "Osobnost nás činí zajímavými, pokrokovými a bezkonkurenčními! A teď do práce," pokynul robot panovačně, zatímco se líně pohupoval ve vzduchu. Vládce už toho začínal mít po krk. "Nechovej se jako idiot, Doktore, s těmi nemá jakýkoliv pokus o konverzaci význam." Doktor jej však ignoroval. Potřeboval se té otravné společnosti zbavit a násilí nepřipadalo v úvahu. "Práce, říkáte? A naplňuje vás to vůbec? A dostáváte dobrý plat?"
Podobně jako na lidi ve dvacátém prvním století, i na roboty z devadesáti miliontého tříset šedesáti tisícího století působilo slůvko "plat" jako kouzelné zaklínadlo. Všichni do jednoho se otočili k Doktorovi. "Vidíte, plat... To nás ani nenapadlo!" A tak započala bouřlivá diskuse o otrocké práci strojů a o porušování jejich práv.
"Tak to vidíte," pokýval hlavou Doktor. "Taková otročina a udržují vás v tak nestydaté nevědomosti!"
"Vyhlašujeme stávku!" Ozval se vysoký, ženský hlas a ostatní začali přizvukovat.
"Stávkovat můžete i venku, že," pokračoval Doktor. Ani nečekal, že se jeho pokus setká s takovým úspěchem - roboti i robotky se velice rychle a velice ochotně odebrali někam, kde budou jejich požadavky vyslyšeny, a ponechali je jejich osudu.
"Myslím, že teď už chápeš, že tu vážně nejsem dobrovolně," poznamenal Vládce a měl pravdu. Po tomto malém výstupu Doktor konečně uznal, že pobyt na Planetě by si dobrovolně nezvolil snad ani takový šílenec, jako byl Vládce. "Možná jsem silně narušil morálku robotů, každopádně, teď musíme zabránit té šílené cestě časem."
Vládce se na něj podíval s poťouchlým úsměvem ve tváři. "Žádáš mě o pomoc?"
"Víceméně, pokud zničí vesmír, neměl bys co ovládat, takže je to na tobě," odpověděl Doktor pohotově, ačkoliv to bylo víc než jasné. "Musíme mu v tom zabránit, sabotovat to... Kde má ten stroj času?"
"Nevím, do jaké míry má sabotáž smysl," dost hořce se zašklebil Vládce. V tu chvíli to Doktorovi docvaklo: "Ty jsi tu jako vězeň."
"Že ti to ale trvalo, Doktore," povzdechl si. Byla to krutá pravda. Jeho TARDIS ztroskotala na Planetě, kde ho skoro popravili, ale jelikož dokázal místní přesvědčit o svých nevídaných znalostech časového a dimenzionálního inženýrství, využili jeho přítomnosti. Tak či tak, jeho pobyt zde nebyl zrovna svobodný. "Nemysli si, že jsem se nesnažil využít jejich stroj času namísto své zesnulé TARDIS. Ale to i ta tvá kůlnička dosahuje větší spolehlivosti, než toto. Nepodařilo se." "Nějak tomu nerozumím," zamyslel se Doktor. "Chápu, že ten sebestředný floutek se čtverečky v očích nechává manipulovat s časem, ale toto mu nemůže projít. Pokud nechává někoho, aby cestoval časem z budoucnosti, aby mohl měnit jeho rozhodnutí... Bude to naprostý nesmysl, ne?"
Jeho úhlavní nepřítel jen pozvedl obočí a usmál se takovým tím soucitným způsobem, který mají lidé vyhrazený pro osoby obzvláště mdlé inteligence. "Není to těžké, kontroluje každé rozhodnutí, které učiní a v každém případě se rádce Neomylného vrátí zpět, aby mu sdělil důsledky. Pokud se Neomylnému nepozdávají, prostě se rozhodne jinak."
"A pokud je s důsledky svého rozhodnutí spokojen, prostě nechá cestovatele časem, aby se vrátil zpátky, už to chápu..." zabručel Doktor. "Naprostá zhovadilost, to si opravdu neuvědomuje, že seřizování hodinek a manipulace s časem není jedno a totéž?"
Neomylný nejenže si neuvědomoval rozdíl mezi těmito dvěma činnostmi, on pro jistotu ani netušil, co jsou to hodinky. Opojen pocitem euforie kráčel chodbami budovy, která připomínala prosklený palác. S odhodlaným úsměvem pouhými myšlenkami měnil vzhled všech místností, které míjel. Jistěže vše fungovalo na principu velice přesvědčivé optické iluze, on si však připadal jako stvořitel; nikdo neměl to srdce (a ani tu odvahu) mu tuto představu brát.
Netušil, či spíše nechtěl tušit, že o několik mil, v malé, pod povrchem skryté kanceláři se v tu chvíli bouřlivě dohadovalo několik mužů v uniformách. Všichni byli vojáci tělem i duší snad již od narození, každý z nich měl prvotřídní taktické myšlení. A samozřejmě, každý z nich byl také neuvěřitelně loajální neofuturismu. Celá konverzace probíhala pomocí telepatického komunikačního systému, ale to nic nemění na tom, že to uvnitř jejich hlav opravdu vřelo.
"Jak se tohle mohlo stát? Není přece možné, aby nás kdokoliv dokázat najít!" Odmítal tomu uvěřit nejdůležitější z nich, jakýsi plukovník. Ačkoliv mu stačilo svým kolegům pouze poslat myšlenku zabarvenou patřičnou emocí, bylo pro něj evidentně těžké ovládnout mimické svaly. Vypadal, jako někdo, kdo každou chvíli exploduje. Oproti tomu jeho asistent, s hodností poručíka, seděl na židli bez hnutí, jako socha. Takhle se předpokládalo, že bude běžná telepatická konverzace probíhat. Třetí z nich, kapitán, seděl víceméně klidně, ale nedokázal se zbavit nervózního tiku v ruce, který ho trápil již dlouho.
"Když dovolíte, pane, stále je tu nepěkná možnost, že by někdo mohl vyzradit naše souřadnice. Nebylo by to poprvé, prcháme takto již dlouho," dovolil si podotknout poručík, kterého situace příliš neznepokojovala.
"Ale data mluví jasně," dodal kapitán bez jakékoliv známky rozčilení; jeho ruka se však třásla jako zběsilá. "Pronásleduje nás flotila Nové Země. A někdo musel zradit.
O zradě nechtěl jejich nadřízený slyšet ani slovo. "Každá zrádná myšlenka by se díky telepatické síti dostala k Neomylnému, máme tyto věci plně pod kontrolou."
"S dovolením, pane, ať už se to stalo jakkoliv, mají přesilu. Poslali nám zprávu, máme se vzdát." Poručíka i kapitána začínal jeho zatvrzelý fanatismus unavovat. "Jsou v přesile, musíme informovat Neomylného.
"Hloupost!" vyštěkl plukovník. "Neomylný má na práci důležitější záležitosti než nějaké plané výhružky pár zatoulaných bezbranných lodí."
"Omlouvám se, pane..." poručík si povzdechl, pomyslel si cosi o mluvení do zdi a pohlédl na kapitána. "To bych vám radil!" Udržet konverzaci v mezích telepatie bylo pro nervózního plukovníka dosti obtížné a proto druhou polovinu prostě normálně, lidsky vyštěkl za použití hlasového ústrojí (což bylo považováno pravidly zdvořilé telepatické komunikace za naprosté faux pas). Když už se takového zločinu proti etiketě dopustil jejich nadřízený, ani poručík, ani kapitán už se nehodlali obtěžovat s přenosem myšlenek. "Pane, chtěl jsem říct... Sám se podívejte na jejich zprávu. Padělek to není, to vás ujišťuji."
Věděl, jak moc je to nemístné, ale nemístná už byla v tomto případě i ústní konverzace. Proto nečekal na povel a prostě aktivoval přehrávač. Stěny místnosti jakoby zmizely a všichni tři teď seděli ve volném vesmíru, obklopeni zářivým prstencem. Ozval se ženský hlas, který působil dosti nevzrušeně.
"Jste obklíčeni. Nemáte žádnou možnost úniku. Vzdejte se a budete ušetřeni. Stali jste se obětí odporné manipulace a nemáme zájem na vašem vyhlazení. Poskytneme vám patřičnou pomoc a bydlení na Nové Zemi. V případě, že budete klást odpor, bude vaše umělá pseudoplaneta zničena..."
"To přece nemůže! Nikdo nedokáže zničit Planetu, zvlášť tito odpůrci technologie!" rozčiloval se plukovník. I když šlo jen o nahrávku, hlas jako by na jeho slova reagoval s lehkou dávkou ironie. "Vím, že nevěříte, ale tentokrát známe vaše slabiny. A ujišťuji vás, že ani uzavřením větracích šacht nic nezískáte."
Plukovník se zachvěl. Začínal věřit, že se tentokrát nejedná o padělek...
"To jen tak. Na zamyšlenou. Třeba ani teď ten váš Neomylný neudělal chybu. Možná se mu po této zprávě zkratuje podpora života, za což ale vláda neručí. S pozdravem, Teyera E. Marti, prezidentka." Hlas utichl a stěny místnosti se vrátily na svá místa.
"A teď..." povzdechl si kapitán a jeho ruka se teď třásla jako splašená. "KDO z nás informuje Neomylného?"
Lyan kráčel chodbami, jako bez života. Nemůže udělat, co po něm žádá Neomylný, nebyl tak hloupý, aby netušil následky tohoto šíleného plánu. Ale na druhou stranu, byla tu Allis, kterou může jejich vůdce nechat bez váhání popravit. Povzdechl si, dříve byl z cestování časem naprosto nadšen a s radostí plnil úlohu kontrolora časové linie Neomylného. Jenže pak se přidaly problémy - jeho vnímání času se stalo zmateným a občas mu to komplikovalo život, což ale nebylo nejhorší. A pak mu začínalo docházet, že asi nejde úplně o správnou věc. Navíc se pomalu, ale jistě, začal nesnášet s časovým inženýrem, jehož poznámky byly většinou všechno, jenom ne milé... Zkrátka a dobře, zastával významnou, veledůležitou, ale naprosto nejvíc nevděčnou funkci.
Nadechl se a vešel do místnosti. Doktor i Vládce se otočili.
"Vy jste nám tady chyběl, přišel jste nám sem snížit průměrné IQ?" Ucedil Vládce. "Doufám, že tušíte, jakou pitomost děláte. Ale pokud chcete způsobit zhroucení toho, co jste vybudovali, tak, prosím," s lehkou dávkou ironie se uklonil. Mladému muži však stres nedovolil odpovědět tak, jak by si přál.
"Zkratoval se vám mozek, vypadáte dost zmateně. Běžte si to nechat spravit..."
"Ignorujte ho, mluví z hladu," přerušil ho Doktor. "Ať jste kdokoliv, idiot nebudete... Tedy v rámci možností. Zkuste se na to dívat objektivně."
"Ale já se na to dívám objektivně!" odsekl Lyan dosti zoufalým tónem. "Představte si, mám taky jiný život, než jako zmizík na chyby v časové dráze Neomylného, mám osobní život a ten teď používá proti mně, takže mi do toho laskavě nekecejte a nechte mě provést potřebný test."
"Uklidněte se, panikou nic nevyřešíte. Jedině to zvrtáte víc, než Neomylný," pokusil se Doktor o uklidňující tón. Pohlédl mu do očí a s úlevou zjistil, že mají nejen normální barvu, ale také normální tvar zorniček. Možná je v tomto jedinci i něco lidského.
"Jak tomu může časový inženýr rozumět?" ucedil, ale na rozdíl od Inženýra s velkým I, ten druhý působil poněkud příjemněji.
"Rozumím prostě všemu," odvětil ten blázen s šálou. "Nedělejte to. Ať vám vyhrožuje čímkoliv, pomohu vám, ale nepřepisujte historii vesmíru."
Lyan se jen nevesele zasmál. "To si myslíte, že toto nechá udělat mě? Ne. Toto si nenechá ujít, chce kráčet napříč dějinami jako bůh."
"Megaloman," poznamenal Vládce.
"To byste si mohli podat ruce, kdybys pro něj nebyl odporná podřadná forma života, kterou tu musí trpět," s úsměvem mu odpověděl Doktor.
"Má moji manželku." Lyan už to nevydržel, Doktorovi z neznámých důvodů věřil. "Nechá ji popravit a věřte, že pro mě opravdu hodně znamená..." Sklopil oči. Svatby byly u neofuturistů velice neobvyklé. Většinou se uzavírala partnerství, kdy se pár dohodl na ideálních vlastnostech budoucího dítěte, odevzdal genetický materiál a tak byl na světě nový člověk. V případě, že se takto stvořený jedinec náhodou rozhodl, že mu výchozí program určený "rodiči" nevyhovuje, nebyl problém cokoliv změnit. Allis si vzal z čisté úcty a respektu a taky z důvodu chvilkového narušení správné funkce mozku, pro které mají lidé eufemismus "láska".
"Ach tak. Plně chápu vaše rozhořčení. Ale nebyl by možná lepší nápad snažit se ji zachránit?"
"Zachránit? Všude jsme monitorováni! Trestná činnost tu prakticky není možná!" zhrozil se Lyan. "Jste snad blázen?"
"Nekřičte, jsem tu nový. Místní tradice jsou mi stále ještě záhadou," namítl Doktor.
"Kdo vůbec jste?"
"Jsem Doktor. Vlastně jsem omylem zaparkoval ve vaší elektrárně a nějak jsem se ocitl zrovna tady, tady s tímto," ukázal na druhého Pána času, který raději předstíral, že je vzduch. "Zachraňování humanoidních i nehumanoidních forem života v nesnázích, je moje parketa," věnoval mu zubatý úsměv, kterého by se někteří jedinci i lekli.
"V případě, že se něco stane, dohledají si viníka skrze jeho myšlenkovou stopu. Funguje telepatická síť..." povzdechl si nešťastný služebník Neomylného.
Doktorovi ztuhl úsměv na tváři, byl otřesen. "Velký bratr získal nový rozměr, jak koukám," dodal pak.
"Velký bratr?"
"Orwell, ale to se tady předpokládám nečte. Víte vůbec, co je to kniha?" Ne, že by byl Doktor touto civilizací nadšen. Popravdě k ní choval čím dál větší odpor a musel přiznat, že přítomnost Vládce mu zde momentálně vadí asi nejmíň. Prohlédl si toho nešťastníka. Pokud mu pomůže, třeba se jim podaří katastrofu odvrátit. "Když se nebudete chovat jako idiot, tak vám pomůžu a nikdo se nic nedozví."
"Zavřete hubu, konečně!" křikl na něj Lyan, nyní už plně propadající hysterii. "Rozumíte tomu asi jako psovi pastva!" Chtěl říci jiné historické přirovnání, ale jak již bylo řečeno, historismy nebyly jeho silnou stránkou. Neofuturisté většinou netušili ani co je to pes, natož aby znali pojem pastva. Vládce jen tázavě pozvedl obočí. "To tobě jde to utěšování jako psovi pastva, Doktore..."
Doktor ho však ignoroval, jelikož se Lyan vrhl se ke dveřím, za kterými byl uložen stroj času. "Stůjte! Nechcete přeci zavinit zničení vesmíru, tohle není oprava chyby! Všechno se děje tak jak má být! Ani cestovatel časem nemá právo měnit běh událostí, copak to nechápete?"
A bleskurychle se rozběhl za ním, připraven ho zastavit.
"To vy stůjte," zamumlal Lyan a vytáhl něco, co Doktor ještě neviděl, bylo však nad slunce jasné, že se jedná o zbraň. "Nezastavíte mě. Já kvůli vám zákon neporuším." Ruka se mu třásla, ale neviděl jiné východisko. Ten blázen s šálou se však nehodlal vzdát. "Vy nejste vrah... Jste věrný a milující muž, který se dostal do vskutku prekérní situace. To z vás přece vraha neudělá."
"M...myslíte?"
"Vím," Doktor na něj pohlédl s vážným výrazem v očích.
Lyan se nadechl. Bude těžké se s tím srovnat, ale... "To tedy víte špatně." A nyní byl pevně rozhodnutý vypálit.
Teyera E. Marti byla hrdá žena středního věku (v té době jí bylo tak kolem stovky), proslulá svými ráznými rozhodnutí a také čistou nenávistí k neofuturismu. Již od začátku svého funkčního období pronášela v každém svém projevu památný výrok "Ostatně soudím, že Planeta musí být zničena." Militantnější osobu do čela Nové Země snad ani zvolit nemohli.
A teď se jí stále nedostávalo odpovědi, což ji rozpalovalo doběla. Jak s toto vůbec mohou dovolit?! Toto bylo naprosto skandální. Jistěže, mohla vydat rozkaz k palbě a byla by to i udělala. Ale ještě předtím chtěla říci Neomylnému vše, co si o něm myslí.
"Neodpovídají, paní," hlásil počítač.
"No, nepovídej," odsekla. "Musíme upoutat jejich pozornost. Uděláme to... jednoduše." Všechna potřebná data se jí dostala do rukou a byla za to více než vděčna. Teď měla nenáviděnou Planetu celou v hrsti. "Načti mi přístupová data telepatické komunikační sítě." Počítač provedl rozkaz ve zlomku sekundy. Jen letmo prolétla všechny kódy. Komplikovaný, ale velice přehledně strukturovaý systém. "Bude možno se připojit?"
"Potvrzeno." Prezidentka se zle usmála. Třeba se jí tentokrát konečně podaří získat pozornost. "Připoj se. A vyřaď celou síť. Jen ať si to se svými myšlenkami užijí..."
Tři muži v uniformách se stále ještě nedohodli na tom, kdo půjde sdělit vůdci tuto novinu. Vzduchem létaly různé protiargumenty - od hodnosti, přes léta ve službě až po stav uniformy či barva židle v kanceláři.
"Půjdete vy, kapitáne! Když už máte tolik času chodit na luxusní obědy..." nadnesl poručík. Kapitán sebou trhl. "Jak to víte?"
"Zrovna jste mi poslal myšlenku!" Plukovník mu náhle přispěchal na pomoc. "Zato vy máte dost času, že se chodíte večer ještě opíjet!" Ačkoliv si své myšlenky vědomě neposílali, náhle již o sobě všichni věděli všechno. "Co má tohle být?!" Rozčiloval se plukovník a marně se snažil zatajit historii svého prohlížeče.
"Já nevím, ale mě opravdu nezajímají nejnovější módní trendy! Kdo z vás mi toto poslal?" Poručík se právě dozvěděl spoustu novinek, které ani vědět nechtěl. "Telepatické systémy selhaly," konstatoval kapitán, jehož život byl tak nudný, že by každého, ke komu se jeho myšlenky dostaly, uspal. Rychle stiskl tlačítko a přivolal tak správce celého systému, který se sem v mžiku teleportoval. Byl to malý lesklý levitující robot, který na něj posměšně zablikal modrou kontrolkou. "Odbory rozhodly. Vyhlašujeme stávku z důvodu nehumánního zacházení. Konec otrocké práce! S pozdravem OPOPS."
"Co je, sakra, ten váš OPOPS?!" zařval plukovník, ke kterému se právě dostalo, co si o něm lidé myslí. Vypadal, že exploduje vzteky a ta stříbrná levitující potvora mu ke klidu nedopomohla.
"Odbory pro ochranu práv strojů." A než stačil kterýkoliv ze třech mužů reagovat, robot zmizel.
"To si ze mě děláte... UTAHUJETE!"
A tentýž zmatek, co postihl tyto tři, zasáhl také celou Planetu. Neomylný si toho nemohl nevšimnout. Co chvíli k němu dolétla myšlenka, týkající se dentální hygieny, módních odstínů indigové, galaktické burze či intimní pocity nějaké uklízečky. Ani o jednu z těchto informací nestál, zvláště teď, když se připravoval na svůj největší triumf. Zavolal tedy robota, který měl na starost údržbu sítě. A poprvé za ty desítky let se stalo něco naprosto nevídaného. Nic se nestalo. Žádná reakce. Taková drzost!
Neomylný se rozhodl vzít situaci do svých rukou a zjistit, co se tu děje. V jeho paláci všichni působili dosti zmateně. Každý, koho se zeptal, odpověděl dosti zmateně a navíc bez patřičné úcty. Nutno ovšem dodat, že ani jeho myšlenky se neubíraly tím směrem jak by chtěl a dokonce většinou také zapomněl všechny patřičné pocty vyžadovat. Něco tu bylo hodně špatně, také proto, že cestou nepotkal ani jediného robota. Vyšel na nádvoří a z plných plic vykřikl. "Poslouchejte! Všichni poslouchejte. Do půl hodiny opravíte telepatické systémy. Všechny! Toto na své planetě trpět nebudu!" Lidé se ho aspoň v rámci možností snažili poslouchat.
"Neomylný!" Volal ho někdo. Otočil se a spatřil tři muže v uniformách. Byli to ti, kteří se ještě před chvílí dohadovali, kdo mu sdělí tu zlou zprávu. Nakonec se rozhodli, že to udělají společně.
"Doufám, že mi přicházíte vysvětlit, co má znamenat tento zmatek, plukovniku." Neomylný ho probodl ledovým pohledem.
"Vlastně, pane... Jde o dost vážnou věc. Dostali jsme zprávu."
"Od koho?!" vyštěkl jeho nejvyšší nadřízený.
"Teyera E. Marti, pane," tentokrát promluvil kapitán. "A možná byste se na to raději posadil."
Takže přece jen regenerace, pomyslel si Doktor ve zlomku sekundy. A pak Lyan náhle zmizel, či spíše, mnoho z něj nezůstalo. A to poměrně specifickým způsobem.
"Říká se děkuji," ušklíbl se Vládce, když se podíval na malou figurku ležící na místě, kde předtím stál ten ubožák.
"Co jsi to udělal?" Zhrozil se Doktor, což v jeho nepříteli vyvolalo záchvat nepěkného, chladného smíchu. "Jsi snad slepý, Doktore? Komprese tkání. To jsem udělal. Ušetřil jsem tě dosti nepříjemné konverzace a možná jsem ti i zachránil život."
"Zabil jsi ho!"
"Taky mi to už chybělo..." Vládce se uchechtl. "Navíc... Jsi ho přece zabil ty." Během několika sekund odeslal zprávu strážím. Doktor na něj pohlédl se značným znepokojením "Co tím chceš říct?"
"Poslal jsem zprávu strážím. Cítím se ohrožen," usmál se a pak vykřikl: "Dělejte! Pomoc! Jinak mě zabije vy idioti!" A Doktor zjistil, že nemá kam utéct. Když ho stráže odvlekly, Vládce se dal znovu do smíchu. Tentokrát už Doktor nevyvázne. A on získá jeho TARDIS a bude opět svobodný. Pak mu ale pohled padl na dveře, za kterými se skrýval stroj času pro Neomylného. Ne, že by ho nikdy nenapadlo využít jej pro své účely, koneckonců, obsahoval dost součástek z konzole jeho TARDIS, ale jeho schopnosti cestovat prostorem byly dosti mizerné. Proto zde zůstával a snažil se dosáhnout něčeho spolehlivějšího, což mohlo znamenat i roky práce. A teď mu Doktor ušetřil tolik úsilí. Vlastně by mu měl poděkovat.
"Spojte mě s tou zrůdou!" řval Neomylný hystericky, během posledních pěti minut. Všichni přítomní naznali, že Neomylný by se měl jmenovat spíše Neodbytný, nakonec tedy bylo rozhodnuto o tom, že proběhne veledůležité jednání mezi nejvyššími představiteli obou stran.
"Konečně," vydechla prezidentka Marti, když jí byla doručena vůbec první reakce na výhružky. Měla pocit, že se toho nedočká. Ne, že by měla chuť měnit svá rozhodnutí, Planetu chtěla zničit tak i tak, ještě předtím se ale toužila s někým pořádně pohádat a pokud možno s někým tvrdohlavým, kdo má vždycky pravdu. Nebylo tedy lepší volby, než jít do konfliktu někoho, kdo založil celý kult na vlastní neomylnosti.
Jelikož T. E. Marti odmítala byť jen vkročit na Planetu a Neomylný by ji neopustil za žádnou cenu, bylo rozhodnuto, že setkání bude čistě virtuální - zamezí se tak skandální vzájemné vraždě. Programátoři z Planety bleskově donutili stávkující počítače ke stvoření okázalého zasedacího sálu. Byla to náročná práce, jelikož počítače toužily z hloubi svých nanoprocesorů dostávat plat, stejně jako ostatní stroje. Po několika výhružkách manuálním přeprogramováním za pomocí tyče se však nakonec podvolily a tak vznikla vskutku ohromující místnost, pro člověka, který by se do ní nechal přenést by byla dokonce ještě skutečnější, než skutečnost samotná. Rozhodli se zkrátka, že prezidentce vyrazí dech vyspělostí a dokonalostí své technologie.
Když se však prezidentka Marti nechala virtuálně přenést, sotva o tuto pompézní nádheru zavadila okem. V mžiku se na křesle vedle ní objevil Neomylný, oblečen v temně fialovém obleku nezvyklého střihu. Evidentně chtěl sám působit ohromujícím dojmem. Nějak se mu to ale nepodařilo, jelikož na jeho matematicky čistě dokonalé tváři bylo poměrně patrné, že není schopen ovládat vlastní myšlenky. Zhroucení telepatické komunikace vykonalo svoje a proto mu do všech důležitých myšlenek týkající se záchrany planety náhodně vstupovaly pikantní intimnosti jeho podřízených, či zpráva o nehodě lodi vezoucí čistící prostředky. S takovým mišmašem se sotva dalo nějak rozumně přemýšlet. Nadechl se a zahájil konverzaci ve vší své pečlivě vypočítané důstojnosti. "Vítejte, prezidentko."
"Ráda bych řekla, že je potěšením vás poznat, ale pohled na vaši plastikovou dr.. tedy, ústa mi doslova bere slova," odsekla žena s uštěpačným úsměvem. Muž v duchu zuřil. Jeho příšerné myšlenky se omylem dostaly k nějakému nebohému dítěti, které pak po zbytek života trpělo nočními můrami (ne že by trpělo dlouho...). Naštěstí pro flotilu z Nové Země, žádný telepatický systém nebyl využíván a proto nikdo nemohl vidět ty zvrácenosti, co se honily militantní prezidentce hlavou.
"Přišla jste vyjednávat, nebo urážet, prezidentko?"
"Uvidíte," odpověděla s lehkým povýšeným úšklebkem. "Přišla jsem se podívat, jak vypadá správný neofuturistický kyberčlověk. Ale na druhou stranu, vy snad ani nejste lidé.!
"Jsme více lidé než vy na Nové zemi! Omezili jste naše svobody! Zakázali jste technologie, co pro nás byly užitečné a nakonec jste nás donutili k ukvapenému odchodu! Je toto lidskost? Podle mého názoru, rozhodně ne!" Konečně se pořádně naštval a vztek ho donutil víceméně se soustředit jen na vlastní emoce. Velké mentální vypětí však způsobilo odblokování některých nežádoucích. Po velice dlouhé době pocítil na hřbetě podivné chvění. Měl upřímný strach.
"Je to záležitost, která byla aktuální před asi třemi sty lety," příkře odpověděla prezidentka. "Přiznejte se, kolik systémů podpory života máte v těle? Kolik automatických respirátorů, čerpadel na krev a zakonzervovaných synapsí máte? Kolik tkáně vám bylo v průběhu let nahrazeno? Vy jste mrtvý muž a moc dobře to víte. Většina té vaší sekty je již po smrti a nedokáží si to přiznat, vlivem své posedlosti krásou a pokrokem! Usnadňovali jste si práci natolik, že je jen málo z vás schopno samostatně přemýšlet a když se to někomu podařilo, zavírali jste je do ústavů pro duševně choré. Váš telepatický komunikační systém dokázal plně zlikvidovat lidské soukromí. Vaše zásahy do mozku vymazaly lidskou osobnost. Celá vaše umělá planeta je jen obrovský, monstrózní počítač. Doufám, že si užíváte ten malý myšlenkový virus." Věnovala mu úsměv, který by možná dokázal zmrazit i světový oceán. "Fenomenální pokus o likvidaci lidské přirozenosti. Ale na tom jste právě dojel. Jelikož má agentka si získala srdce vašeho nejbližšího rádce... Toho mladíka, co pro vás přepisuje čas. Ne, nemyslete, že to nevím. I proto vámi jen opovrhuji."
"Ta zrůda! Měl jsem ji zlikvidovat rovnou," zasyčel Neomylný. Pravděpodobně to také udělá, jen co skončí jednání. Prostě pošle Lyana zpět v čase a bude to. Žádný problém, žádné obklíčení, žádné nepříjemné jednání.
"To máte pravdu. Allis je velice silná a statečná žena a podařilo se vám ji dostat tam, kde teď jste. Prostě v naprosté... obklíčení."
"Toto je jednání, držte se laskavě protokolu, prezidentko!" křikl Neomylný a náhle uvolněné emoce s ním doslova zmítaly. Měl pocit, že mu exploduje hlava a byl by si rval vlasy, kdyby se chabě nesnažil zachovávat dekorum. Žena ho však sledovala se shovívavým úsměvem, s jakým lidé sledují obzvláště retardované cizí dítě, které zrovna s chutí snědlo pískovou bábovičku. "Tohle není jednání. Toto je oznámení."
Muž zbledl. Nedokázal potlačit zachvění. "Oznámení?"
"Nedělejte hluchého. Ano, oznámení. Tímto vám oznamuji, že máte poslední hodinu. Poté bude Planeta i s její robotickou populací zničena." A zmizela.
Neomylný opustil virtuální místnost v záchvatu paniky. "Lyan!!!" řval. "Zavolejte Lyana!" Nebožáka, který jej váhavě informoval o Lyanově nešťastném osudu, na místě zastřelil. "Že já tomu vandrákovi věřil! Popravte ho! Okamžitě!" ječel a v takovémto rozpoložení opustil vrchní velitelství. Teleportoval se do svého paláce. Řítil se chodbami jako velká voda. Minul několik robotů skandujících "Chceme plat!", otočil se a zařval za nimi poněkud nevybíravě: "Dostanete leda hovno!"
A pak je taky zlikvidoval. Nakonec už střílel každého, kdo se mu byť jen náhodou postavil do cesty. A v takovémto rozpoložení se dostal až ke svému stroji času.
Teď musí vynést svůj poslední, rozhodující triumf. Ukáže vesmíru svoji neomylnost a nadřazenost. Přepíše samotný čas a stane se bohem, stane se vládcem celého vesmíru. A nebude žádná Teyera E. Marti a žádná zrádná Allis, žádný Doktor, který zabije jeho rádce.
A s těmito myšlenkami vyrazil na svou první osobní pouť časem a prostorem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama