Prosinec 2016

*zde se nachází originální nadpis článku o Vánocích*

30. prosince 2016 v 8:17 | Fritzi |  Já a zase já
Všichni jsme na to celý rok čekali. A konečně přišel prosinec a tváře tisíců lidí se mohou rozzářit radostí a nadšením. Ale ne, tento článek nebude pojednávat o filmu Rogue One, ale o trochu méně významné události - Vánoce.
I přes všechny větší či menší neshody s rodinou se vždy jednalo o svátek, který jsem milovala. Možná to je způsobenou velikou slabostí pro světýlka, nebo prostě pragmatickou potřebou dostávat dary, které bych si jinak nedokázala dovolit. Ale ano, přiznám se, ten svátek je prostě PĚKNÝ. A vždy jsem adventní čas trávila doma, s rodinou, jako slušná školačka. A najednou bum - vysoká.
Jak probíhá advent novopečené vysokoškolačky? To tak jdete nakoupit jídlo nutné pro přežití, jelikož konzumace sousedů a spolubydlící stále nebyla legalizována, a najednou vidíte, že obchod svítí nějak moc. Aha? Nějaký upgrade? Nikoliv. S hrůzou zjišťuji, že se blíží Vánoce, a že jsem na ně zapomněla, jako na smrt. No, budiž. Od čeho máme internet, že. Vyhnu se tak přeplněným obchodům a třeba se i něco najde.
Dárky objednány, dorazily v dobrém čase, ten pro otce jsem koupila na trzích po několika hodinách sebepřemlouvání k opuštění vyhřátého pokoje. Dopadlo to tak, že jsem dala matce tutéž knihu, kterou ona koupila bratrovi, otci dovezla luxusní uzeniny, které stihly zplesnivět a bratrovi CD s hudbou, které mi přináší dobrý pocit z toho, že už vlastně nežiju s rodinou.
Babička vypadala se solí do koupele spokojená, jenže pak mi došlo, že ona se vlastně ze zásady sprchuje. Nevadí. Na některých věcech budu stále ještě muset zapracovat.
Kromě dárků k Vánocům patří také smrtelné dávky sacharidů v podobě cukroví. Jeho pečení se mi ale, jako pilné studentce, naštěstí vyhnulo.
Naší rodinnou tradicí je také živý kapr ve vaně. Poznámka: Vegani a sluníčkáři, jestli mi budete psát do komentářů, že to je zvrácená vražda, tak zavraždím a sním vás. To je jen přátelské upozornění, nic osobního. Jenže takového kapra je nutno koupit. Čekala nás tedy dlouhá fronta lidí, kteří prohlašovali, že čekají "na zabití". Vzhledem k pasivní reakci otce jsem usoudila, že poněkud dvojsmyslné vyjádření značí čekání na zabití KAPRA a proto jsem jim nemohla býti nápomocna. Nakonec se nám podařilo kapry získat a ani u toho nezmrznout.
Zdobení stromečku probíhalo tak, jak jen může probíhat, když se u jedné práce sejde šílený perfekcionista posedlý detaily, pubertální flákač, a bývalá učitelka ze školky prosazující "Volnost dětské tvorby". Popravdě, nepochopím lidi, kteří absolutní nedostatek estetického cítění označují jako "improvizaci". Abych se cítila užitečně, na Štědrý den jsem se nabídl, že nachystám sváteční tabuli. Byla jsem na ni hrdá. To proto, že jsem nenechala nikoho zasahovat, vím přece nejlépe, jak to má vypadat.
Večeře byla luxusní. Naprosto, ale bohužel mě zradil žaludek a proto jsem si nemohla přidat, abych donutila nedočkavého sourozence počkat si na nadílku. Co už. Letos jsem popravdě nečekala mnoho. O to větší šok byl, když se pod stromečkem zjevil nový počítač a pro celou rodinu také vzduchovka (o tom, že vzduchovka sloužila jako výhrůžka pro onen počítač, zatím pomlčme). Pak tradičně něco málo kosmetiky, kterou nepohrdnu, jelikož moc dobře ví, že ji potřebuji, a že tomu všichni kolem rozumí více než já. Chlupaté ponožky se zvířátky jsou samozřejmostí. Ano, měla jsem opravdu radost...
...do té chvíle, než se milovaný počítač začal cukat a odmítal fungovat. Vynutil si obnovení továrního natavení a to hned dvakrát. Po výhružce přeprogramování taaakhle velkou sekerou se ovšem umoudřil, ale na našem vztahu musíme stále ještě zapracovat.
Nedílnou součástí Vánoc jsou pohádky a taky nadávání na to, jaké zase točili sr...átaniny. Štědrovečerní jsem (naštěstí) neviděla, ale duše každého masochisty pravděpodobně zaplesala po tom, co ČT předvedla na boží hod - Slíbenou princeznu. Jistě hluboký umělecký zájem má omezená mysl studentky jaderné fyziky pravděpodobně nepobrala.
Na Štěpána se trochu polepšili, ale top to také nebylo. Na pohádky jsem tedy rezignovala a raději jsem pokračovala ve sledování Hannibala.
Zde měla být pravděpodobně velmi vtipná pointa článku, jenže jsem ji během psaní úspěšně zapomněla.
Každopádně, přeji vám šťastný Nový rok. A koukejte splnit předsevzetí. Já například budu v novém roce hodná, milá, už nikdy nebudu morbidní a nebudu se lidem škodolibě smát. Hehe.


Glosy: Jsem těhotná!!! (Ano, ono se to množí...)

9. prosince 2016 v 12:32 | Fritzi |  Fritzi, takovej rejpal
Moje ego utrpělo veliký šok. Je na čase si ho zhojit na nějaké nebohé povídce z Wodpadu, nemyslíte? A rovnou na nějaké z mé oblíbené éry. Glosy jsou zpátky, tentokrát v oranžové!

Vezmu pouze část této výživné záležitosti, a to z konce, takže je to strašlivý spoiler. Ale o nic nepřicházíte - Je to tradiční shipperská fanfekce o náhodné mladé dívce, která je ve vztahu s jedenáctým Doktorem.
Popis už je výživný sám o sobě:

18letá Laura Mcafield žije s otcem na malinké planetce zvané Ryxon. Od 18 let pracuje na planetě obíhající tu jejich-Planeta příběhů. Jsou tam jakési paralerní vesmíry. Její život je jen práce a práce, dokud nepotká Doctora.



Vzkaz pro algebru

9. prosince 2016 v 11:20 | Fritzi |  Smaženice z atomových hřibů
Další zoufalé verše. Tentokrát na adresu předmětu Lineární algebra, která by se měla jmenovat spíše Španělská vesnice.

Kudlu mi pod žebra
vrazila algebra.

Lineární zobrazení
pyšní se tu hodností,
se svým divným tvrdým jádrem
přináší jen těžkosti.

Ptám se, drahá algebro,
jakou ty máš normu,
když má zobrazení hodnost,
kde má uniformu?

Lamentace Jaderného odpadu

9. prosince 2016 v 11:16 | Fritzi |  Smaženice z atomových hřibů
Škola mi nejde. Hodně mi nejde. Postrádám matematické myšlení na takové úrovni a taktéž nedisponuji sebemenší dávkou nadšení pro lineární algebru, porovnávání výsledků a bodových zisků, a tak podobně. A co dělá můj mozek místo snahy o pochopení?

Píše debilní básničky.

Odmocnina smysl nemá,
přišla chvíle hloupá,
kdy se na té odmocnině
oběšenec houpá.

Srdce svírá hluboký žal,
znám to já, on a i ty,
postupně tu objevujem
svoje vlastní limity.

Krvácíme dnes a denně,
ztratili jsme pohodu,
jak tu všichni beznadějně
konvergujem k odchodu.

Nepřítel je nelítostný,
hází různá epsilon,
při zadání testu teskně
zvoní, zvoní zrady zvon.

Když už tedy vyletíme,
v tom je taky fyzika,
náš let přesně spočítají,
ti, jichž se to netýká.

Volným pádem padám k zemi,
rychlost "v" je závratná,
zanedbáme odpor vzduchu,
odpověď je převratná:

Derivace rychlosti
je okamžité zrychlení,
které ale roste prudce,
Ne, tohle pro mě není.

Výpočet byl jednoduchý,
tady máme výsledek,
po pádu z okna vyšších cílů
zbude po mně mastný flek.

To všechno má jediný dopad:
stává se ze mne Jaderný odpad.

Jonathan Strange & pan Norrell

7. prosince 2016 v 16:19 | Fritzi |  Knihy
Po neskutečně frustrujících hodinách trávených bezcílným listováním skripty z lineární algebry mi definitivně hráblo a rozhodla jsem se navštívit pražskou městskou knihovnu. A jelikož mám díky stusiu velmi málo volného času, sáhla jsem samozřejmě po té nejtěžší bichli, co se tam vyskytla.
Přečtení Jonathana Strange a pana Norrella už jsem plánovala delší dobu a v této bezútěšné době zkrátka přišel ten správný čas.
A nelitovala jsem. O co jde?


Autor: Susanna Clarke
Rok vydání: 2004
0sobní hodnocení: 9/10

Neomylný (část 5.)

7. prosince 2016 v 15:24 | Fritzi |  Cesty blázna a jeho šály
Jak bude příběh pokračovat dál? Podaří se Doktorovi zabránit válce?

Neomylný (část 4.)

7. prosince 2016 v 15:22 | Fritzi |  Cesty blázna a jeho šály
A máme tu předposlední část prvního příběhu Cest blázna a jeho šály.

Neomylný (část 3.)

7. prosince 2016 v 15:16 | Fritzi |  Cesty blázna a jeho šály
Blog, nebo Wattpad? To je oč tu běží, tak i tak, když už jsem povídku začala kdysi dávno přidávat sem, budu v tom pokračovat a aspoň si zvednu aktivitu blogu.
Mám lehkou tvůrčí krizi, takže nevím, jestli se vůbec dočkáte konce. Ale... Uvidíme. ;-)