Je na čase šetřit na důchodové spoření a vymyslet teleport

6. března 2016 v 21:03 | Fritzi |  Já a zase já
Velice nerada si veřejně stěžuji na soukromé věci. Toto je ale tak nechutná záležitost, že mi soukromé stěžování nijak nepomáhá. Totiž... od středy je mi devatenáct. A devatenáctka je takové ošklivé prvočíslo. Prostě to číslo nemám ráda a nějak se musím smířit s tím, že to bude po dobu následujících 365 dní odpovědí na otázku "Kolik ti je?".
O tom ale nehodlám napsat celý článek. Koneckonců, blog není kapesníček, abych tu do něj brečela. (Zajímavé je, že toto si lidé stále kolikrát nejsou schopni uvědomit. V horším případě jejich mozkové buňky nejsou schopny akceptovat realitu, že blog není ani toaletní papír, ale to tady rozebírat nebudeme.)

Tématem tohoto článku je náš veleúžasný rodinný pobyt v Aquacity Poprad. Aby nedošlo k nedorozumněníí, již na začátku článku předesílám, že jsem si to vlastně znamenitě užila a že jsem vyvázla bez větší psychické újmy. Moje permanentní rejpání by vás totiž mohlo přesvědčit o opaku.


Vyjeli jsme po menších komplikacích, zahrnující obvyklé problémy typu zapomenuté léky na bratrovo astma, bratrovo zapomenutí vykonat potřebu a dalších několik výstupů, které mě přesvědčily o tom, že by bylo nejjednodušší sourozence prostě někde vysadit a jet bez něj. Netuším, co se rodičům na této alternativě nezdálo.
Cesta byla až nechutně rozvláčná. Obecně mám k cestování nekladný, skoro až záporný vztah. Nevím, zda je to díky mému žaludku, který velice často vyhlašuje protestní stávku, a nebo díky pokročilé ponorkové nemoci, kterou trpím díky některým manýrům mé famílie. V autě s nimi se většinou cítím jako každý normální člověk poté, co za ním do výtahu přistoupí někdo objemný s odporem k mytí a s potřebou konverzovat o intimních záležitostech.
Naštěstí byly vynalezeny audioknihy a matka prozíravě pustila Stopařova průvodce po galaxii, který, jako jedna z mála věcí co mám ráda, opravdu baví všechny. Dlouhých pět hodin se tak dalo přežít. Vedlejším účinkem bylo, že si bratr velice oblíbil vogonskou větu "Veškerý odpor je zbytečný" a po zbytek dovolené mě s těmito slovy rád strkal do bazénu.
Dojeli jsme nakonec bez komplikací, které se mohly stát (například dopravní nehoda či hromadná vražda).
Samotný pobyt se skládal ze všech různých forem relaxace - od líného povalování se v bublinkové lázni přes trollení termoegulačního systému v sauně až po adrenalinovou jízdu na tobogánu. Všech jsme si užili dosyta. Celé rekreační centrum bylo krásné, moderní, a naprosto bezkonkurenčně a dokonale nepřehledné.
Po několika marných pokusech nezabloudit jsme se naučili víceméně orientovat a využívat všechny dostupné služby. Zatímco si rodiče nahřívali hřbety v termálních bazénech, měla jsem za úkol dohlížet na svého hyperaktivního sourozence na tobogánech. Mám pro tyto dětinské záležitosti slabost a s radostí jsem pro začátek zkusila ten kratší z nich. To jsem ale netušila, jak divoká to bude jízda a byla jsem ráda, když jsem nevymalovala stěnu obsahem svého žaludku. Při dalších jízdách jsem naštěstí s podobnou situací počítala.
Příjemným zpestřením byly také barevně podsvícené bublinkové bazény. Říká se tomu chromoterapie - nevím, zda nějak výrazně pomohla mému zdraví, ale aspoň jsem si zopakovala barvy. Jako zlatý hřeb pak každý večer probíhla pompézní laser show doprovázená burácením hlasité hudby. Zjistila jsem, že jsou i příjemnější věci než zelený laser v očích, ale musím uznat, že to byla efektní podívaná (ačkoliv mě nevím proč, přepadaly podivné a neodbytné myšlenky. Jako například úvahy o excitaci elektronů a koherentním vlnění).
Nějakou dobu jsme s mámou strávily v saunách. Bylo jich tam více, většinou jsme v jedné ale vydržely sotva pět minut. Většinou to skončilo tak, že máma prohlásila "Je tu vedro" (což je u sauny těžce nepravděpodobné, že) a šly jsme dál. Ve druhém patře wellness centra byl nádherný, berevnými světly podsvícený bazén s bublinkovou lázní. Ozdobou byly nespočetné svícny a obnažení tlustí pánové, kteří byli prostě příliš líní se ze saun jít převléci do plavek. Některé věci mohly raději zůstat neviděny a tak jsme diskrétně odešly.
Jediné, na co bych si mohla stěžovat, byly vycházky a výlety. Po dobu pobytu jsem totiž měla jedinou ambici - a zo strávit co nejvíc času válením se či plaváním. Chůze a poznávání krás města či hor byla v rozpouru s tímto přáním. Město bylo kombinací selského baroka a socialistického realismu, která poměrně přesně a čistě nelahodila oku - možná to bylo také naší vinou, jelikož jsme byli líní jít dál a hledat případné krásy. V horách bychom měli vidět divy přírody, které ovšem příroda podivuhodně dobře skryla pod neprostupný závoj mlhy.
Nedílnou součástí byly hotelové snídaně a večeře. Na výběr byla spousta pokrmů různých barev, vůní a chutí. Najít však něco vysloveně chutného hned na poprvé bylo takřka nemožné. Proto byla maminka trochu šokována mléčným tuňákovým salátem, mě zase překvapily gumové párky a bratr utrpěl kulturní šok z míchaných vajec. nakonec maminka skončila u cereálií a ovoce, já u lívanečků a bratr u dvanácti krémových zákusků pro každý večer. Táta, zdá se, žádný problém neměl.
Tak jsme si zaplavali, zabublali, zatopili (ah, blbé slovo, ale jak jinak napat, že jsme se několikrát pokusili o vzájemné topení?), zahřáli jsme se... A po třech dnech jsme se opět museli vypakovat. Tentokrát už byla cesta opravdu za trest. znuděný a deprimovaný bratr naznal, že když má takovou náladu on, musí ji mít všichni. Poté, co skončil Stopařův průvodce, byly jediným zvukovým doprovodem jeho ústavičné otázky "kdy se už najíme?" a potom "Kdy už budeme doma?"
Moje trpělivost vyprchala jako bublinky ze staré Mattoni. Bratrovým spojencem se stal také můj žaludek a tak jsem se rozhodla, že někdo musí vymyslet teleport, a to co nejdříve. Já ty cesty autem prostě nedávám.

Každopádně, jsem naživu. Možná, že se překonám a budu psát také nějaké osobní články. A nebo taky ne. Nemyslím si, že by moje sarkastické pofňukávání nad debilitou maturity a celého vesmíru někoho nějak extra zajímaly.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Norrora Norrora | Web | 6. března 2016 v 21:26 | Reagovat

"...a bratr utrpěl kulturní šok z míchaných vajec."
Dusím se smíchy (a rodiče po mně divně koukají)... :-D  :-D  :-D

2 BalathaSebra BalathaSebra | 7. března 2016 v 15:04 | Reagovat

"...které mě přesvědčily o tom, že by bylo nejjednodušší sourozence prostě někde vysadit a jet bez něj. Netuším, co se rodičům na této alternativě nezdálo." Zajímavé, tuhle alternativu nepřipouštějí ani moji rodiče. Asi to bude globální. A otravnost sourozenců taky.

3 Fritz Fritz | Web | 7. března 2016 v 15:18 | Reagovat

[1]: ;-) Rádo se stalo :-D  Jsem ráda, že jsem pobavila!

[2]: Mladší sourozenci jsou parazitická forma života. Šťastní lidé dospějí k symbióze. Ale nešťastníci jako my to mají těžké. :-?

4 Eli-Jassa Eli-Jassa | 16. dubna 2016 v 20:33 | Reagovat

"Moje trpělivost vyprchala jako bublinky ze staré Mattoni." Tohle přirovnání jsem si oblíbila. Pravděpodobně ho začnu používat. :D Mimochodem, takovéhle články se čtou skvěle. Sarkastické pofňukávání je i můj styl vyjadřování.

5 Fritz Fritz | Web | 3. května 2016 v 20:55 | Reagovat

[4]: Děkuji :D Nesarkastické pofňukávání je totiž tak leda an zabití.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama