Neomylný (část 2.)

17. února 2016 v 18:02 | Fritzi |  Cesty blázna a jeho šály
Na světě je druhá část prvního z pěti příběhů Čtvrtého Doktora, o které se momentálně snažím. V případě jakékoliv chyby či překlepu, nebo nedejbože logického kiksu, mi raději dejte vědět. Zejména poslední zmíněnou věc bych asi psychicky neunesla Smějící se
Do autodestrukce základny zbývají vteřiny. Podaří se katastrofě zabránit?
Jelikož jste si na druhou kapitolu museli trochu počkat, budu na vás hodná.


Všichni ztuhli. Nikdo netušil, co se vlastně děje. Jen počítač monotónním hlasem s ignorancí sobě vlastní oznamoval, kolik času zbývá do autodestrukce základny. Celých těch deset vteřin jako by trvalo věčnost. Jen málokdo dokázal promluvit. Ačkoliv si spousta obyvatel základny nechala zablokovat emoce spojené se strachem, přirozenost přeci jen z nepochopitelných důvodů zvítězila. Všichni očekávali svůj nevyhnutelný konec.
"Čtyři, tři, dva, jedna..."
A bylo ticho.
...Autodestrukce byla neúspěšná.
Na rozdíl od všech neofuturistů Inženýr zareagoval velmi pohotově a během těch deseti sekund dokázal katastrofě zabránit. Teď stál ve dveřích sálu, plného zmatených lidí, kteří ještě před necelou minutou pozorně poslouchali proslov a před deseti sekundami se bleskově snažili vyrovnat s vlastní smrtí. Nebyl to muž klidné povahy a neváhal se na vůdce celé této prapodivné civilizace obořit:
"Vy jste naprosto nekutečný idiot! Titulujete se Neomylný, ale pak zavedete taková bezpečnostní opatření? Gratuluji, právě jste se stal největším pitomcem tohoto vesmíru. Možná ani v paralelních vesmírech nemá tento debilní nápad obdoby."
Lidé na něj zírali. Někteří překvapeně, další uraženě. "Pryč s ním! Nepotřebujeme ho!" Křikla jedna žena, "Nemá vkus, ani úctu!"
Neomylný se netvářil, že by chtěl dav usměrnit, ale nakonec přeci jen začal: "Přátelé, není snad lépe zemřít, než žít, jako ti zrádci na Nové Zemi? Jedině tento muž, který sám sebe nazývá Inženýrem..."
Inženýr se plácl do čela a urychleně opustil sál. "Ty... plechovko," zavolal na jednoho z robotů, který si tu bezprizorně levitoval.
"No dovolte? Já jsem umělá inteligence a mám svá práva. Podle paragrafu..."
"Ale jistě, já vím. Potřebuji abys donesl tělo toho vetřelce do mé pracovny," ucedil muž otráveně.
Stříbrný robot sice neměl ani náznak mimických svalů, z jeho pohybů však bylo patrné rozhořčení. "Já jsem žena! Šovinisto! Postrádáte respekt! Nahlásím vás na Ochranu práv strojů!"
Toto mu byl čert dlužen. Na poslední chvíli zabránil autodestrukci celé nepředstavitelně velké základny, pobouřil dav a aby toho nebylo málo, ještě ho tady zdržuje robotický aktivista. Tedy, robotická aktivistka. "Podívejte, slečno, já nyní opravdu potřebuji vaši asistenci. Jde tady o bezpečí celé planety. Takže, potřebuji tělo toho vetřelce. Ve své pracovně." Po poměrně zdvořilém oslovení se prudké pohyby kovové feministky trochu uklidnily, ale ani tentokrát se nedočkal spolupráce.
"Přijímám rozkazy pouze od Neomylného!"
Musel se zhluboka nadechnout, aby robota okamžitě nezničil. "Neomylný je sám jeden velký omyl..." Vytáhl své zvláštní univerzální zařízení a napojil se na ovládání strojů pro osobní potřeby vůdce neofuturistů. Nebylo tak těžké přeprogramovat je a alespoň dočasně potlačit jejich loajalitu.
"Provedu, pane."
Konečně se té otravné "plechovky" zbavil. Odebral se do svých komnat. Posadil se do křesla. Nezbývalo mu, než čekat. Jako ostatně už pěkně dlouhou dobu. Náhle se ale pousmál. Vlastně... už čekat ani nemusí. Podíval se na hromadu součástek na stole. Vlastně už je vůbec nepotřebuje. Nemusí se už o nic snažit! Zvedl se z křesla. Triumf k němu přišel sám a nyní ho má na dosah ruky!
Už žádná další práce pro Neomylného. Už žádné další čekání.
Muž, který si říkal Inženýr, velice nerad čekal.
V hale primárního zdroje se rozhostilo ticho. Lhostejný hlas počítače utichl. Oblaka prudce jedovatého plynu se líně valila po zemi. Jediným osvětlením bylo slabé červené světlo, které celému výjevu dodávalo dokonale zlověstný až depresivní nádech.Před kontrolním panelem leželo nehybné tělo. Obranné systémy vykonaly svoji práci.
Jeho tvůrci však nemohli vědět, že tento narušitel je příslušník lehce odlišné rasy. Jedovatý plyn neměl v tomto případě smrtící následky.
TARDIS...Problesklo mu hlavou. Pokusil se vstát, což bylo v jeho stavu zhola nemožné. O sedu platilo totéž. S hrůzou zjistil, že nemůže pohnout ani prsty. Službu vypověděly také jeho rty. Tentokrát se mu nepodaří vyváznout tak snadno. Doktor si to moc dobře uvědomoval - pokud ho nenajdou, v lepším případě zregeneruje.
Koutkem oka najednou spatřil záblesk. Někdo evidentně úspěšně aktivoval transmat. I pouhý pohyb očními bulvami byl v této situaci nadlidský... tedy nadpánočasovský výkon, takže si nemohl prohlédnout toho, kdo ho náhle popadl a táhl někam do neznáma. Každopádně to určitě nebyl nikdo organický a ani nijak zvláště uzpůsobený k transportu lidí. Doktor v duchu děkoval za to, že kromě paralýzy plyn způsobil také částečné otupení vnímání bolesti.
Najednou se ocitl v úplně jiném prostředí. Pochopil, že se už konečně dostal pryč z toho šíleného místa, evidentně díky transmatu. Teď s ním jeho "zachránce" vytíral podlahu nějaké chodby, působící dosti luxusním dojmem. Tedy, alespoň strop tak působil. Vynaložil veškeré úsilí a nadechl se.
"Omlouvám se za tento neautorizovaný vpád, ale smím se zeptat, kde to jsem?" Tedy to chtěl říct. Ve skutečnosti z něj vypadlo něco jako "Oooá eh..." či nějaký podobný neartikulovaný zvuk. Pochopil, že toto k ničemu nevede, a tak i nadále rezignovaně zíral do stropu, zatímco sloužil jako hadr na podlahu.
Řeč Neomylného skončila, jako vždy odměněna bouřlivým potleskem. Jak by taky ne, jeho mozek byl doslova naprogramován k vynikajícím řečnickým schopnostem. Teď ale cítil, že veškeré zásahy do mysli vlastně ani nemají váhu. Že on je k tomuhle předurčen... Jistě byl dokonalý i bez nich!
Vrátil se ze sálu do svých soukromých komnat. Usadil se na té nejpohodlnější pohovce, co kdy byla ve vesmíru vyrobena, zavřel oči a představil si půvabnou krajinu, neprostupné lesy, říčku, spěchající mezi kameny, stékající po strmé skále v překrásném stříbrném vodopádu. A co si představil, to se objevilo kolem něj.
"Stvořitel..." usmál se, skoro až fanaticky. Byl to takový úsměv, před kterým uteče průměrné malé dítě a každý dospělý s minimálním množstvím pudu sebezáchovy.
"Ano, to jsem já. Stvořitel světů. Neomylný." Přimyslel si k tomu všemu ještě slunce. A aby toho nebylo málo, přímo před ním se náhle zjevilo zrcadlo. Zálibně si prohlížel sám sebe, jak mu paprsky slunce rámují hlavu jako svatozář. "Máš vyšší cíle, Neomylný. Vesmír potřebuje božstvo." A dal se do smíchu. Prozřetelnost dnes dokázala, že je mu božská podstata přímo přisouzena.
Inženýr v duchu zajásal, když robot, tedy robotka, konečně dotáhl (dotáhla) bezvládného muže. "Polož ho sem," ukázal na pracovní stůl.
"Mám já toto zapotřebí?! Nejsem žádná otrokyně! Nejsme uzpůsobena k transportu organického materiálu!" Rozčileně se roztočila ve vzduchu, v naději, že bude vypadat děsivě. Ve skutečnosti to bylo spíše roztomilé. "To je práce pro skladníka!"
"Pokud jsi tak veliká feministka, tak ti přece tak těžká práce nemůže vadit," pozvedl obočí. "I ženy dokážou zastat náročnou fyzickou práci, stejně dobře jako muži. Pevně tomu věřím, takže buď tak hodná. V témže sektoru najdeš také jeho... Ehm, budku. Je modrá."
"Definujte budku." Inženýr se plácl do čela, no jistě, v této době už to slovo pravděpodobně zcela zaniklo, nebo skončilo pod nánosy prachu v nějakém slovníku historismů. "Podívej, má tvar pravidelného čtyřbokého hranolu. A je modrá. A dřevěná."
"Definujte dřevo."
Zhluboka se nadechl: "To neznáš. A teď běž, nedělá mi problém tě dezintegrovat, abych zjistil, jak funguje robotická aktivistka." Podíval se na ni s tak zlým výrazem, že i robotovy nanoprocesory jasně vyhodnotily, že to zjevně myslí vážně.
Když byl klid, sklonil se nad bezvládným narušitelem. Jemně se dotkl jeho tváře, poté nahmatal tep. Usmál se, viděl, že je naživu. "Máš štěstí. Lidi by usmrtil. Ale ty nejsi člověk. Je to jen dočasná paralýza. Během pár minut se budeš moci aspoň trochu hýbat, nejsi tomu rád?" Tušil, že ho vnímá a proto pokračoval ve svém monologu. "Vlastně, máš až příliš veliké štěstí. Podařilo se ti vniknout do haly primárního zdroje, přežít tu strastiplnou cestu na porouchaném vznášedle... To mě opravdu pobavilo. Vsadil jsem se sám se sebou, že spadneš." Zasmál se s notnou dávkou škodolibosti. "A potom jsi přežil otravu smrtelně jedovatým plynem a ještě jsem ti zabránil v autodestrukci celé základny. Respektive dokonce planety."
Doktor vnímal jeho hlas a s trochou úsilí dokázal zpracovat i to sdělení. Kdo je ten člověk? Evidentně byl sledován celou dobu. Teď byl asi dlužen vysvětlení. Pak si uvědomil, že si ten člověk nechal donést také jeho TARDIS. Jak vůbec mohl vědět, co je zač?
"Eue tu úe..." Znovu se pokusil vymáčknout ze sebe souvislou větu. Odměnou za marnou snahu mu byl jen smích toho podivného muže.
"Ještě se nesnaž. Bude tolik času k rozhovoru. K velmi podnětné rozmluvě, řekl bych." Znova se zasmál a opustil místnost. Doktor zavřel oči a nějakou chvíli se soustředil jen na to, aby opět získal kontrolu nad svým tělem. Trvalo to ještě nějakou dobu, než dokázal pohnout alespoň malíčkem pravé ruky. Nebyl to zrovna nějak extrémně užitečný pohyb, ale lepší než nic. Následně se pokusil rozhýbat obličej - výsledkem této snahy bylo několik velice groteskních výrazů, dalo se to však považovat za úspěch. To už se zase vrátil ten podivný muž, co o něm věděl snad až příliš mnoho. Rozhodl se ho využít jako testovací subjekt pro své obnovené komunikační schopnosti. "Kdo... Jste?" Konečně artikulovaná věta.
"Ty víš, kdo jsem," odpověděl ten druhý s ledovým úsměvem. To byla vskutku užitečná informace. Doktor neměl nejmenší tušení, kdo tohle k čertu mohl být. Každopádně musel vědět, co je zač, jistě znal Pány času. Nebo... Snad byl dokonce sám jedním z nich? "Naprosto netuším," snažil se o klidnou odpověď, kterou jeho stále strnulé mimické svaly doplnily obzvláště nablblým výrazem. Neznámý vyprskl.
"Naivní. A idiot. Jako vždycky, drahý Doktore." A znovu se zasmál. Jeho smích byl chladný a svým způsobem krutý. Doktora zamrazilo. Nikoliv však ze smíchu, ale z oslovení. "Ty víš kdo jsem? Jak?"
"Řekněme, že o tobě vím dost. Znám tě natolik dobře, že bych ti mohl říct, z čeho všeho jsi propadal na Akademii. A kolikrát jsi vlezl kam jsi neměl..." Zakroutil hlavou, jako by hodnotil chování neukázněného dítěte. "Ta vlezlost ti zůstala a tentokrát mi přijde vhod."
Dalo by se říci, že Doktor ztuhl. Jelikož byl však stále ještě dost ztuhlý i bez toho, nemá toto tvrzení smysl. "Vládce..." vydechl a nemohl uvěřit vlastním uším.
"No sláva. Jak to říkají ti tví oblíbení pozemšťané? Oh ano... Bingo!" Skutečně, muž, který se nazval Inženýrem, nebyl nikdo jiný, než sám Doktorův úhlavní nepřítel. Vzhledem k nepříjemně dlouhé době, kterou tu byl nucen strávit, byl dokonce rád, když zaslechl své pravé jméno, nehledě na to, že bylo vysloveno zrovna Doktorem.
"Co po mně chceš..."
"Drahý Doktore, po tobě momentálně teď nic. Nanejvýš si konečně užiju tvé zničení. Momentálně mě zajímá ta tvá kůlnička na dříví." Usmál se na něj zeširoka. "Tentokrát jsem ti opravdu vděčný. Možná bych tě i nechal žít... Ále... spíše ne. Ještě by ses odsud dostal."
Osvícená myšlenka. Osvícení. Ano, neomylnost přináší osvícení.
Neomylný stál před zrcadlem a chystal se na svůj proslov, o kterém věřil, že bude životně důležitý. Každé slovo musí znít uším posluchače přesvědčivě a dokonale. "Drazí... Přátelé? Ne. Moc familiární. Drazí občané... Ale ne, to je až nechutně demokratické. Ah ano, Bratři a sestry!" Trénink doprovázel prudkou gestikulací a ani si nepovšiml, že do místnosti někdo vstoupil. Byl to tentýž muž, který mu poradil, aby aktivoval obranné systémy při tom incidentu. Doprovázela jej starší žena. Na rozdíl od drtivé většiny členů této komunity neprodělala žádnou omlazovací kúru a její tvář již brázdily drobné vrásky; i přesto si zachovávala hrdost a eleganci.

Neomylný si jich povšiml až teď. Jeho dokonale symetrická tvář zesinala hněvem a zkřivil ústa v pohrdavém úšklebku. "Konečně jsi tady, Lyane," otočil se prudce a pak si povšiml ženy. "Kolikrát jsem ti říkal, abys tu svou obludu nechával doma? Byla to jedna z podmínek, kterou jsem ti dal!" Rádce trochu sklopil oči, ale žena hrdě zvedla hlavu.
"Obluda, milý pane? Možná se mýlíte. Možná jste všichni ostatní obludy a vy jste obluda největší. Jste vskutku znamenitým případem lidské, či spíše kybernetické zrůdy. A já jsem sem přišla ze svého vězení, jenom abych vám teď řekla jednu věc: Lyan to už pro vás nikdy dělat nebude. Nebude, rozumíte?! Já odmítám, aby můj vlastní manžel dělal díry do vesmíru!" Dívala se na něj snad s ještě větší dávkou pohrdání než on na ni. Neomylný se však jen zle zasmál.
"Šel by z vás strach, nejen pro vaši odpornou tvář, ale i pro váš vskutku plamenný projev. Bohužel zapomínáte na jednu věc. Já nikdy nemám strach. Strach je v mém mozku blokované emoce. Ale vy, drahá paní Allis, vy strach máte. Bojíte se o muže, u kterého věříte v loajalitu vůči vám. Ale on je loajální vůči mně. Že ano, Lyane?" obrátil se na svého rádce s úsměvem tak vlídným, že by slabší povahy zabil. Lyan však zatvrzele mlčel. On strach měl.
"Zodpovědný, inteligentní, ale tak naivní. Nostalgický. Pochybuješ o mně snad? Věříš spíše slovům, ženy, která právě porušila svůj zákaz vycházení? Ženy, kterou sis vůbec nemusel brát? Měl by sis nechat upravit myšlení."
"Pane, Allis má pravdu. Uvědomte si, že již tak jste porušil všechna pravidla!"
Neomylný ho probodl chladným pohledem: "No... Když už mi to prošlo jednou, projde mi to vždycky." Poslal myšlenku a v okamžiku se v místnosti objevili dva levitující stříbrní roboti. "Pánové..." oslovil je, ale byl přerušen: "My jsme dámy, Neomylný!"
Obrátil oči v sloup. "Já vám ten feminismus zatrhnu, nemůžete se nějak značit? Nuže, dámy, odveďte tady tu... Jak byl ten historismus? Ah ano, ropucha! Odveďte tuto ropuchu do cely," ukázal na Allis a pak se otočil na jejího muže. "A ty to pro mě uděláš, Lyane. Jinak bych ti musel demonstrovat různé způsoby likvidace částí těla tvé ženy, což bys asi nechtěl, nebo ano? Teď jdi a přemýšlej."
Doktor zatím upřeně sledoval každý Vládcův pohyb, jeho nepřítel si situaci evidentně velice užíval. "Bojíš se?" sklonil se nad Doktorem s potměšilým úsměvem. "Máš důvod, drahý Doktore, a to zatraceně dobrý důvod. Víš... Od našeho posledního setkání jsem měl spoustu inspirace k tomu, jak se tě co nejefektivněji a ovšem nejbolestivěji zbavit. A teď to konečně mohu udělat." Pochechtával se a kroužil kolem něj, jako dravec kolem bezmocné kořisti.
"Měl jsi už bezpočet jiných příležitostí a ty jsi promrhal, co mě má přesvědčit, že tentokrát uspěješ?" Doktorovi už se konečně podařilo plně ovládnout mimiku obličeje, za což byl víc než vděčný.
"Nemůžeš si být jistý, Doktore. Tentokrát opravdu ne." Sáhl stále částečně paralyzovanému Doktorovi do kapsy a vytáhl klíč od jeho milované TARDIS. "Já vím, že letové schopnosti toho tvého kredence jsou vskutku mizivé, ale na druhou stranu, lepší než nic," s vítězným výrazem ve tváři mu zamával klíčkem před očima. "Hned to půjdu vyzkoušet. Tak si tu zatím pěkně... lež." S úšklebkem mu zamával a zmizel ve dveřích. Sebevědomě kráčel k TARDIS a mumlal si pro sebe. "Už nikdy více, tato mizerná, zpropadená pseudocivilizace, co se domnívá, že mentální sdílení prožitků z oběda jednoho dne ovládne vesmír. Oh, děkuji ti, Doktore..."
Náhle se zarazil. Přímo proti němu stál Neomylný ve vší své extrémně kýčovité kráse. "Kampak, Inženýre, když jste zrovna potřeba?" Dotázal se ho poněkud povýšeným tónem.
"To vás vůbec nemusí zajímat. A jestliže se titulujete Neomylný, čistě teoreticky byste to měl vědět, nebo ne? Ale na druhou stranu, co si myslet o muži, který naprogramuje autodestrukční sekvenci celé planety při sebemenším neautorizovaném zásahu do sítě?" Jelikož to byl Vládce, nebylo pro něj těžké odpovědět snad s ještě větší dávkou arogance.
"Nedovolujte si moc, já tu velím a vy mě poslechnete!" Jiného by tato slova, doprovázená silným telepatickým impulzem pravděpodobně vyděsila. Jelikož s ním Pán času nebyl propojen, vnímal vůdce neofuturistů spíše jako vzteklé štěně.
"Podívejte, mé služby už nepotřebujete, takže ne, neposlechnu," ladně se otočil a zmizel ve svých komnatách. Zavřel dveře a zablokoval je, rozhovor s Neomylným mu byl příjemný asi tak jako polibek od Daleka (se kterým naštěstí neměl zkušenosti).
Doktorovi se s velikou námahou povedlo posadit. "Copak, ztratil ses tady? Nebo tě snad tví pánové nechtějí pustit?" Neodpustil si rýpnutí, když viděl, že se Vládce vrátil dosti rychle a navíc bez TARDIS.
"Ale, vidím, že už umíš sedět. Srdečné blahopřání, Doktore. Ale neboj... Našel jsem si jinou cestu ven."
"Na to zapomeň, ty šovinisto!" ozval se za ním pištivý hlas stříbrné jeho oblíbené robotické feministky. Robotů podobného typu se zde najednou objevilo více. Zablokované dveře se náhle neslyšně otevřely a vstoupil Neomylný.
"Odpor je marný, Inženýre. Vy mi pomůžete." Pak si povšiml Doktora. "A kdopak je toto? A jak se dostal sem?" Vládce se nadechl, že už už něco řekne, Doktor byl ale rychlejší.
"Jsem Doktor, pane, a vlastně jsem sem zavítal náhodou."
"A náhodou jste přistál přímo v hale primárního zdroje energie pro celou planetu. Rád bych viděl tu vaši náhodu." Neomylný propaloval Doktora chladným pohledem. Doktor okamžiku využil k tomu, aby jej odhadl. Pomyslel si, že ten člověk už nevěděl co by - nejenže má fialové oči, ale dokonce má zorničky ve tvaru čtverce... Doktor nikdy nebyl odborník přes estetiku, ale tyto zásahy mu vždycky připadaly lehce zvrácené. A navíc, to chování, oděv, ať už to je kdokoliv, rozhodně to nebude zrovna skromný člověk. A vzhledem k tomu, jak se ten muž tvářil, pochopil Doktor, že asi nebude ani z nejpříjemnějších. Ale v každém případě, lepší než Vládce."Ta náhoda vlastně vypadala jako modrá budka."
Neomylný se otočil k jednomu z robotů. "Definuj budku."
"Budka. Slovo bylo vyhodnoceno jako historismus. Data nebyla nalezena," pohotově odpověděl robot. Vládce obrátil oči v sloup. "Není to nic, čemu byste věřil, že létá. Je to takový modrý dřevěný hranol, a ano, vím, že pravděpodobně netušíte, co je to dřevo, každopádně je z něj evidentně vyroben váš mozek."
"Vy mlčte, Inženýre. Mě teď zajímá tento... Doktor." Čtvercové zorničky nemilosrdně sondovaly Doktora. Přišel mu naprosto odporný, pokud jde o vzhled. Ale na druhou stranu, nemohl být úplně hloupý, když se mu podařilo vniknout do přísně střežené haly, což v něm vzbudilo upřímný zájem.
"Jak jsem řekl, jsem cestovatel. Cestuji svojí TARDIS a omylem jsem vám přistál ve sklepě, za což se hluboce omlouvám." Pří zmínce o TARDIS sebou Neomylný škubl. "TARDIS... Jste cestovatel časem a prostorem! Časový inženýr - přeci jen budete k dobru. Tedy pokud neodmítnete, v tom případě bych se vás musel zbavit."
Doktorovi až zatrnulo u srdcí. Jistě... Ten muž využívá Vládce a jeho znalosti k poměrně výraznému narušení času, ale proč? "Nemýlím-li se, v této době není cestování časem neznámé. Nemám vám jak pomoci, a tady Vládce, nebo jak že si tu říká, také ne. A pokud jakkoli manipulujete s časem, být vámi, raději si to rozmyslím. Nechci vás urazit, ale nechat vás manipulovat s časem je asi stejně inteligentní, jako dát dítěti na hraní atomovou bombu."
"Ať už jste kdokoliv, Doktore, vězte jednu věc. Já jsem Neomylný a já vím, co dělám!"
"Neomylný? Hezké přízvisko. Trochu mi to evokuje "nepotopitelný", a jak to tehdy s Titanikem dopadlo." Doktor měl možná i štěstí, že historie nebyla silnou stránkou tohoto neofuturistického fanatika.
Vládce se zatím pokusil využít příležitosti a vzít do zaječích. "Nikam!" Vyštěkl ženský hlas jednoho z robotů. Neomylný se otočil. "Máte společníka, Inženýre. A společně mě vypravíte na moji vlastní cestu časem a prostorem! Nebo oba zemřete." Teatrálně se otočil a odešel.
Doktor se otočil na Vládce. S těžkými srdci opominul fakt, že je to Vládce a dovolil si položit otázku: "Co tohle mělo znamenat? Nerozuměl jsem jedinému slovu. Ale připomíná mi jednoho pána ze země z dvacátého století - jak jen se to jmenoval? Arnold? Ne, už ví, Adolf! Úplně stejný fanatik. Máme ho vypravit na cestu časem, ale on přece časem cestuje běžně, nebo ne?"
"Myslím, že ničemu nerozumíš, Doktore," Vládce se otočil k němu. "A jelikož jsme teď, ehm, kolegové, jsem zřejmě povinen ti vše vysvětlit."
"Nechtěl jsi mě náhodou zabít?" Podivil se Doktor. S úlevou zjistil, že je schopen rozhýbat i nohy. To se ještě bude hodit.
"Dočkej času, k tomu dojde. Teď to vysvětlení. Nacházíš se na planetě, která vlastně není planetou. Vybudována je uměle okolo velmi hmotného jádra, které ji svým gravitačním polem drží pohromadě. Je to mimořádné dílo, ale její obyvatelé jsou mimořádně... omezení."
"Ticho!" Napomenula ho jeho oblíbená robotická aktivistka. Bohužel pro ně, roboti nad nimi zjevně měli držet stráž. Vládce však její rozkaz ignoroval. Skončilo to scénou týkající se jeho "nedostatku respektu k ženám".
"Abych to dopověděl. Pochází z Nové Země. Tam by se ti asi líbílo, snaží se tam žít jako na té původní Zemi, která už zanikla... Co, to ti neřekli?" Uchechtl se, když spatřil Doktorův značně nelibý výraz. "Ne, a než se zeptáš, nebylo to moje dílo. Bohužel tedy. Každopádně, na Nové Zemi vznikla sekta Neofuturistů, prosazující pokrok za doslova... každou cenu. Nesetkali se s pochopením, jejich metody byly označovány za nehumánní a proto si sami tajně vybudovali tuto základnu. Za použití veškeré své originality ji nazvali prostě Planeta."
Doktorovi stále nepřipadalo, že by mluvil zrovna k věci. "Ano, ale co s tím má co dělat cestování časem?" Přerušil jeho monolog, tato regenerace Vládce se snad až příliš ráda poslouchá.
"Nepřerušuj a poslouchej, jsi nedočkavý jako dítě! No co, mentalita odpovídá. Zkrátka a dobře, vůdcem neofuturistů se stal jistý muž. Nikdo už netuší, jak se doopravdy jmenuje, všechny své záznamy nechal později vymazat. Každopádně měl vskutku nadčasový nápad. Co kdyby využil při rozhodování cestování časem? Proto mezi svými vyhledal toho, koho počítače vyhodnotily jako nejinteligentnějšího. Byl to jistý R. Lyan Benley, jehož inteligence je dosud čistá a bez jakýchkoliv zásahu počítačů. Takových lidí tu mnoho není."
"Nechceš vzdát ovládání vesmíru a raději vykládat dětem pohádky? Mohl bys na tom udělat slušnou kariéru," neodpustil si Doktor poznámku.
"Tak... pokud tě to nezajímá?" Vládce se na něj zašklebil. "Já nepotřebuji spolupracovníka. Mohu tě zabít hned."
"Žádné násilí!" Ozval se další z robotů.
"Feministky, pacifisti, a jiní aktivisté," povzdechl si Vládce a uvědomil si, že nějak zapomněl, kde skončil s vyprávěním. Doktorovi už o detaily nešlo. Prostě chtěl vědět, co se tu děje a nakonec se snížil k otázce: "Co s tím má ten Benley společného?"
Druhého Pána času zatím zcela přešla chuť vyprávět a prostě odsekl: "V případě, že Neomylný udělá rozhodnutí, které je nesprávné, vrátí se v čase a poradí mu, co měl udělat."
Tohle Doktor opravdu nečekal. Vykulil oči a podíval se na svého nejlepšího nepřítele. "Ten muž nechává přepisovat vlastní časovou linii?"
"Oh ano, konečně ti to došlo..."
"To nemůžeš! Ani on! Nemůžete zasahovat, nemůžete přepisovat čas, jak se vám zlíbí! A co tě vůbec vedlo pracovat pro něj?" Díval se Vládci do očí s jistou mírou pohrdání.
"Co mě vedlo? Jistá nehoda, to neřeš. Mohlo by tě zajímat něco zásadnějšího." Vytáhl z kapsy své drobné elektronické zařízení s obrazovkou. "Toto máme udělat nyní."
Doktor mu s vážným výrazem vyškubl obrazovku z ruky a s hrůzou v očích četl text. Vládce si nemohl pomoci, ale Doktorův zděšený pohled mu dělal radost. "Nevěříš vlastním očím, Doktore?"
"Tohle nemůže udělat. Byl by to největší zločin v dějinách vesmíru!"
Vládce se shovívavě pousmál a vzpomněl si na Logopolis, nehodlal mu však prozradit nic z budoucnosti. Pohlédl mu do očí.
"Pochopil jsi to správně, drahý Doktore. Tentokrát chce Neomylný cestovat osobně. A chce přepsat historii vesmíru k obrazu svému."
***
Tentokrát to byla spíše okecávací část. Upřímně doufám, že při čtení nikdo neusnul.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama