Neomylný (část 1.)

7. února 2016 v 19:03 | Fritzi |  Cesty blázna a jeho šály
Poté, co TARDIS opustila Sarah Jane, cestuje Doktor sám. A jak už je jeho zvykem, čekají ho mnohá dobrodružství. O život půjde nejen jemu, ale také celému vesmíru.
Čeká vás pět příběhů, z celého času a prostoru. Můžete začít!

Jedná se o delší, poměrně ambiciózní počin, který bych ráda dovedla k sérii příběhů čtvrtého Doktora. Inspirací jsou mi zejména klasické příběhy (otevřeně přiznávám, že mi jich stále zbývá spousta ke zhlédnutí), ale také některé prvky z obnovených sérií. Velice ráda bych napsala akční, napínavé a místy vtipné vyprávění, přesně tak, jak si Čtvrtý Doktor zaslouží.

V první části nás příběh zavede do velmi vzdálené budoucnosti. Narušení časového víru, podivná sekta Neofuturistů, fanaticky uctívající pokrok... A deset minut.

Zazněl úder arkádového zvonu.
Tohle byl Doktorovi čert dlužen. Přistál s už tak poněkud neohrabanou TARDIS způsobem, který byl i na tento zastaralý typ dosti netradiční. Hořce si pomyslel, že se jeho loď pokouší napodobovat pozemskou městskou hromadnou dopravu. Měl k ní citovou vazbu a nedal na ni dopustit, tím pádem ho ani její občasné výstřelky většinou nerozhodily. Ale toto bylo jiné. Arkádový zvon nezvoní pro nic za nic.
Je na čase zaujmout bojové pozice.
Ale proč? Hlavou se mu honilo mračno otázek. Vzhledem k tomuto nehezkému přistání (měl dokonce dojem, že poprvé v životě jeho modrá budka přistála na střeše) soudil, že se tu něco nekalého děje s časem. Snad v životě se nesetkal s tak masivním narušením časového víru. Doufal, že monitor na konzoli něco zobrazí. Toto očekávání se ukázalo býti poněkud naivní a aby mu TARDIS dala jasně najevo nelibost nad místem přistání, najednou zhaslo veškeré osvětlení.
"Co jsem ti udělal?" Povzdechl si Doktor a opřel se o konzoli. Hlásek uvnitř jeho hlavy mu radil, aby za žádnou cenu nevylézal ven. "Tak se na to podíváme." Za těch více než sedmset let života byl zvyklý na rady svého pudu sebezáchovy nedbat. Po nějaké chvíli usilovného hledání opravdu našel dveře a otevřel. Navzdory očekávání zjistil, že na zemi je přesně ta část budky, která tam má být.
"No vidíš... Zvládla jsi to." Usmál se na svoji loď. V jeho mysli však vzrůstalo znepokojení. Konečně se rohlédl okolo. Na chvíli zůstal stát jako omráčený.
Místnost, ve které přistál byla obrovská, a ani to nebylo dostačující k popisu tak enormních prostor. Strop se klenul do výšky menšího mrakodrapu a na druhý konec nebylo možné dohlédnout. "Co tohle může být? Taneční sál asi těžko..." Zamyslel se nahlas. Kam jen dohlédl, všude stály veliké válcovité objekty, propojené pletenci kabelů. Bylo ticho a šero. Jen kontrolky, kterými byla vybavena každá z nádob, poblikávaly různými barvami, na pohled chaoticky. Ve své zvědavosti si Doktor začal jeden z těch kovových válců prohlížet. Pravděpodobně ochranný obal něčeho, co je uvnitř a to ho právě začalo zajímat. Mohlo by toto být zdrojem narušení času?
Teď cestoval sám. Bohužel neměl nikoho, kdo by na něj křikl, aby to nedělal a proto vytáhl z kapsy sonický šroubovák a rozhodl se, že celé věci přijde na kloub...
"Vetřelec v sektoru 46-A-07, opakuji, vetřelec v sektoru 46-A-07. Zneškodnit. Zneškodnit."
To promluvil chladný, strojem generovaný hlas. "To na budoucnosti miluju nejvíc," pomyslel si Doktor. "Počítače, které ti řeknou, že umřeš, naprosto stejným tónem jako datum a čas. Na tomto taky mohla tato civilizace zapracovat..."
"Máme vetřelce, Inženýre." Vysoký a až nepřirozeně pohledný muž vstoupil do kanceláře. Nebyla to normální lidská krása. Toto byla dokonalost navržená a realizovaná počítačem. Bezchybnost, ze které by člověku z dřívějších dob asi explodoval mozek.
Byl by měl i strach, ale poslední dobou byly velice moderní elektromagnetické impulzy vedené do mozku. Docílilo se tak chování jedince, které si sám zvolil podle vybraného vzoru. Byla to nanejvýš praktická záležitost, díky které byl každý ideální pro svoji profesi. Jelikož si nechal polovinu zbytečných emocí zablokovat, měl jen velmi matnou představu o tom, jak vlastně vypadá strach.
"Máte pravdu, já vás vážně nepozval dál."
Inženýr seděl zády k němu a ani nevypadal, že by se hodlal otočit. Jeho hlas byl podivně... nedokonalý; na rozdíl od všech obyvatel základny neměl do hlasivek voperován ladič hlasu. Ale v té nedokonalosti bylo cosi vskutku hypnotického, co příchozímu imponovalo. "Čemu vděčím za vaši návštěvu, pane Neomylný?"
Zeptal se, když viděl rozpačitý výraz té dokonalé tváře. Evidentně jeho jízlivou reakci na svůj příchod nepochopil. V duchu si řekl, že už přítomnost těchto existencí snižuje IQ celému vesmíru. Kde jsou ty časy, kdy dokonce i lidé dokázali chápat sarkasmus?
"Jak jsem řekl. Máme vetřelce. Říkal jsem si, že byste to měl vědět."
"Jistěže... Všichni ostatní už jste si to nasdíleli tou vaší primitivní formou telepatie. Ale nemyslete si, že jsem to nevycítil. Vím, že tu někdo je."
"Ujišťuji vás, Inženýre, že všechna naše zařízení jsou vám plně k dispozici."
Nemohl pochopit, proč Inženýr všechny jeho nabídky odmítá a proč tak zvláštním tónem. Zvláště když si dovolil odmítnout, co mu nabízel on, sám Neomylný. Uvědomoval si však, že nebýt tohoto zpátečnického hosta, nikdy by se Neomylným nestal a proto byl nucen všechny tyto výstřelky přejít.
"Vaše telepatické systémy akorát umožňují sdílení debility. Říkám vám to často."
I tuto nestydatou urážku musel Neomylný tolerovat. Ve své bezchybnosti však jen těžko snášel Inženýrovo nadřazené chování. Nadechl se a naznal, že bude možná na čase ve svém mozku posílit trpělivost. Tady ten výstřední člověk ho jinak dožene k šílenství. "Ujišťuji vás, že pokročilejší technologii ve vesmíru nenajdete."
"A já vás ujišťuji, že sdílená debilita je stále debilita," usmál se Inženýr. "A teď k věci, proč vás tak znepokojuje ten vetřelec?"
"Zjevil se jako duch, přímo v hale primárního zdroje. Může ho poškodit"
"Duch? Tomu ani vy sám nevěříte, Neomylný..." Hlas Inženýra zněl zamyšleně, jako kdyby věděl, kdo je tím podivným hostem. "Přiveďte toho vetřelce..."
Najednou do místnosti vtrhl muž, stejně jako Neomylný, až nechutně hezký. "Neomylný, přináším vám radu." Inženýr se zasmál. Nebyl to dokonalý smích generovaný strojem. Byl to zlý smích. "To mi neříkejte, že jste zase něco zvrtal, Neomylný!" A pak pocítil další narušení času. Toto může zajít do extrému, byl však ochoten riskovat. Neomylný sebou trochu trhl. "Povídej a poraď mi, je čas na správná rozhodnutí!" Hrdě zvedl hlavu.
"Ten vetřelec je pro vás nebezpečný. Použijte obranné systémy. Zničte ho!" Neomylný pokýval hlavou. "Děkuji," usmál se. Důvěřoval svému rádci bezvýhradně.
"Rozkaz všem pracovníkům Zdroje. Evakuujte primární halu. Máte deset minut. Spouštíme bezpečnostní systémy."
Rádce pokýval hlavou. "Tohle by měl být správný tah. Hodně štěstí, Neomylný!" A odešel.
"Spoléháte na něj až příliš, Neomylný," nechal se slyšet Inženýr. "Má oproti vám náskok a mnohem více informací, ale stejně jako vy je jen jeden z lidí na této základně. Taky si telepaticky sdílí přiblblá roztomilá přáníčka a vzpomínky na dobrý oběd. Lidi se prostě nemění."
Neomylný něco ucedil a raději se šel věnoval svým povinnostem. Jednoho dne se tohoto drzého podivína zbaví! A to exemplárně.
Doktor by velice rád řekl, že ví, čemu čelí. Ale to, bohužel, netušil. Náhle mu hlavou probleskla znepokojivá myšlenka. Měl pocit, že došlo k dalšímu narušení času. Doufal, že to byl jenom pocit.
Jak tak běžel, šála se mu o cosi zachytila a skoro se uškrtil. "No tak..." zabručel a šel ji vymotat. "To už si vážně utahujete. Nejdřív někdo manipuluje s časem a teď mě zradila i vlastní šála?" Jak se tak snažil vysvobodit, opět ho vyrušil ten ignorantský, kovový hlas.
"Všem jednotkám I pracovníkům zdroje..."
"Aha. Další hlášení..." zabručel Doktor. "Nemohli by jim říct, aby vyráběli nějaké zařízením o které se nezachytává vlna?"
K jeho smůle toto opravdu nebylo předmětem sdělení.
"Neprodleně evakuujte halu primárního zdroje. Ochranné systémy sektoru 46-A-07 bude aktivován za deset minut."
Ochranné systémy? A to má být jako co?"
Konečně se mu podařilo vyprostit šálu a rozhlédl se. Mezi válci spatřil pár postav v uniformách, které pospíchaly pryč z haly. "Já se vzdávám!" Křikl na ně. Pochopil, že to bude příjemnější alternativa, ať už bylo ochranným systémem myšleno cokoliv. Bylo evidentní, že si ho všimli, ale nedočkal se žádné reakce. "Opravdu zvláštní. Vždyť jsem se vzdal!" zamumlal. Ačkoliv jediný, kdo by mu mohl odpovědět, byla tak nanejvýš jeho šála. A jak bylo vědecky dokázáno, šály, ba dokonce ani ta Doktorova, nemluví.
"Aktivace ochranných systémů za devět minut."
"Úžasné..." ucedil Doktor. Musí se z haly dostat. Netušil, kde nechal TARDIS, proto se raději rozhodl najít dveře. Klidně i větrací šachtu, jen kdyby se mohl dostat ven. Jenže když se rozhlédl kolem, kromě těch válcovitých objektů, které ho asi sotva přemístí do bezpečí, zde nebylo vůbec nic. Zdi byly v nedohlednu.
"Ti lidé se sem museli rychle dostat. Musí se dostat také ven... Buď mají vesmírný rekord ve sprintu na velmi dlouhou vzdálenost, a nebo používají nějaká červená vznášedla. Nebo tak něco... Vynikající myšlenka!" pochválil sám sebe. "Hm, ale sotva tu najdu nějaké parkoviště..." Povzdechl si. "No co," nevzdává se!
"Aktivace ochranných systémů za osm minut."
"Oh, výborně..."
Dál kličkoval tím lesem podivných kovových válců a doufal, že i tentokrát bude mít štěstí. "A vida!" jako zázrakem našel malé, červené vznášedlo označené písmenem O a kódem sektoru. Dalším označením, které by si zasluhovalo pozornost, byl připsaný tučný nápis: "MIMO PROVOZ. NEBEZPEČÍ!"
"Ta logika," zamyslel se Doktor. "Kdybys byla mimo provoz, sotva bys byla nebezpečná, ty malá červená věcičko." Naskočil na sedátko a porozhlédl se po systému ovládání. Nic složitého, jen pár tlačítek (vlastně jenom dvě, START a STOP). Regulace rychlosti byla podle všeho automatická, stejně tak i dráha.
"Nezklam mě." Doktor se nadechl a stisknul tlačítko START.
Inženýr stál na balkóně a sledoval malou obrazovku. Bylo vidět, že jen stěží zadržuje smích. Měl to obrovské štěstí, že byl pro většinu lidí tak neskutečně odpudivý, že se k němu nikdo nepokusil připojit. Dole na pódiu totiž řečnil Neomylný a bylo velmi těžké si představit něco nudnějšího.

"V tento den, ale před devíti miliardami třemi sty padesáti osmi miliony tisíci osmi lety byl uveden do provozu první, lidmi sestrojený počítač..."
"Lidmi sestrojený?" Inženýr se uchechtl. V některých soustavách dokázaly lidské bytosti něco podobného mnohem dříve a rozhodně kolem toho nedělaly takový povyk...
"A od těch dob stihlo lidskou civilizaci mnoho pádů a bezpočet vzestupů. Počítače a technologie již miliardy let dopomáhají lidstvu k vzestupu! Přátelé, my jsme byli zrazeni. Jen s pomocí techniky jsme mohli uniknout pronásledování a zpátečnickým praktikám na Nové Zemi. Vybudovali jsme si vlastní planetu, na které můžeme dokonce i cestovat vesmírem. A to vše díky naší inteligenci, umělé inteligenci a díky vám všem. Díky vám je duch neofuturismu stále živý..." pokračoval dále, ale to už Inženýr nedokázal vnímat. Jen snůška nabubřelých řečí, nic víc... Na celou komunitu neofuturistů měl svůj vlastní názor, ale na druhou stranu, jejich posedlost pokrokem byla pro něj více než výhodná! Nevěnoval pozornost zbytku toho strhujícího proslovu a raději sledoval obrazovku. Bylo pro něj opravdu jednoduché, napojit se na bezpečnostní kamerový systém a sledovat toho tolik obávaného vetřelce dole u Zdroje. Opravdu bylo těžké se nesmát...
Doktora momentálně nijak netrápilo, že je sledován. Jak by taky mohlo. Zuby nehty se snažil udržet na tom zpropadeném stroji, který evidentně letěl jen tam, kam se mu chtělo. Nahoru, dolů, prudce doprava, zase dolů, doleva, nahoru... Aby toho nebylo málo, muselo vznášedlo testovat limity své rychlosti a bylo téměř nemožné se na něm udržet. Ještě k tomu nefungovalo tlačítko STOP. Doktor si jen trpce pomyslel, že by možná bylo lepší, kdyby byl ten krám opravdu mimo provoz.

"Aktivace ochranných systémů za šest minut."
Doktor pokračoval ve svém ztřeštěném "tanci" mezi stříbrnými válci. Musel se tolik soustředit, aby nespadl, že si ani nevšiml, že se blíží ke zdi.
"Aktivace ochranných systémů za pět minut."
Trajektorie vznášedla se konečně vyrovnala a pohyb se změnil na rovnoměrný přímočarý. Bohužel pro Doktora to byl pohyb přímo proti zdi... "Ale ne... To přece neuděláš!" I přes jeho protesty se však vznášedlo nemínilo zvolené trasy vzdát a Doktorovi už zbývalo jen věřit v zázrak. Do aktivace obranného mechanismu zbývaly asi čtyři a půl minuty. Do nárazu do zdi v této rychlosti asi dvacet sekund...
I tentokrát se na něj usmálo štěstí. Před nárazem jej zachránil brzdný mechanismus vznášedel. Ten splašený stroj v poslední chvíli zpomalil a nakonec zajel do jednoho z prázdných doků. "To... byla jízda," vydechl Doktor a rychle se vzpamatoval z toho šíleného rodea.
"Aktivace ochranných systémů za čtyři minuty."
Nejradši by si lehnul a odpočíval. Vzhledem k odpočtu by to ale nebyl ideální nápad, a tak se urychleně pustil do hledání dveří. Půda se mu houpala pod nohama a několikrát se mu do cesty připletla i jeho šála. Kromě šály se mu však pod nohy připletla i pořádná dávka smůly. Našel sice jakési řídící centrum sektoru, možná i celého objektu. Dveře však nebyly nikde k nalezení.
"Aktivace ochranných systémů za tři minuty." Jak nezúčastněně zněl hlas, co odříkával, kolik času ještě zbývá.
"No tak... Nějak sem přece chodit musí... Transmat! Samozřejmě!" Kontrolní panel byl velmi přehledný, čistý, lesklý a hlavně, evidentně s izomorfním ovládáním. Ať udělal cokoliv, nedočkal se žádné odezvy.
"Elektrárna. A podle všeho obrovská. Musí zásobovat celou planetu. Úžasné dílo..." Doktor se neubránil obdivu. Na to však nebyl čas.
"Aktivace ochranných systému za dvě minuty."
Vytáhl sonický šroubovák. Má dvě minuty na to, aby aktivoval transmat, nebo aby alespoň deaktivoval ochranné systémy.
"Idiot," zamumlal Inženýr, který dosud neodtrhl oči z obrazovky. Zle se pousmál. Tuhle tvář znal. Vetřelcovy zoufalé snahy o záchranu života mu poskytovaly opravdu zábavnou podívanou. Pak pohlédl na dav pod sebou. Všichni do jednoho poslouchali proslov, velení nad základnou teď převzaly počítače. "Fanatici. Něco se stane a oni mu tady budou líbat ruce," poznamenal a raději se dál věnoval sledování nezvaného hosta. Záběry bezpečnostní kamery ukazovaly každý jeho pohyb a po přiblížení mohl Inženýr vidět, co přesně ten podivný muž s velice dlouhou šálou dělá.
"To si ze mě utahuje..." Pomyslel si a v tu chvíli si rozmylel svoji přítomnost u tohoto projevu. Tušil, že možná bude potřeba jeho zásah...
"Aktivace ochranných systémů za jednu minutu"

"Nestresuj," odvětil Doktor a s pomocí šroubováku se mu teď podařilo dostat do kontrolního panelu. Má sotva minutu na to, aby se mu podařilo vyznat v té změti kabelů. Měl nápad, teoreticky by mohl přepojit pár správně zvolených a dosáhnout tak aktivace ovládání transmatu. Byla to poněkud titěrná práce a každý pohyb rukou musel být pečlivě promyšlený. A času bylo málo.
"Aktivace ochranných systémů za 30 sekund."
"Já říkal, že nemáš stresovat," Doktor se obořil na počítač, "Jsi horší, než učitelé na akademii!" A dál se hrabal v té změti drátů. "Tyto dva? Ne, tyto..."
"Aktivace obranných systémů za deset, devět, osm, sedm..."
"Tyhle to musí být!" Doktorova srdce bila jako splašená.
"šest, pět, čtyři..."
"Sklapni, nemůžu se soustředit!"
"Sláva," konečně našel ty správné dva. Naneštěstí mu jeden z nich vypadl z ruky. A odpočet pokračoval: "... tři, dva, jedna..."
"Ne!" rychle popadl drát, o kterém si myslel, že je ten pravý.
"Ochranné systémy aktivovány."
A halou se náhle začalo nést slabé syčení. Prostory mezi válci plnila stříbřitá mlha.
"Ochranné systémy aktivovány," opakoval hlas nezúčastněně.
"No, nepovídej," ucedil Doktor a zhluboka se nadechl. Oblaka jedovatého plynu se rychle valila k němu. Spojil dráty.
"Ochranné systémy..." Hlas se náhle zarazil. A pak se stejnou lhostejností, jako vždy, zahájil další odpočet:
"Autodestrukce základny za deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři..."
******************************************************************
Pokračování příště (hraju si na Moffata)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama