Dokud zbývá milost

29. ledna 2016 v 18:19 | Fritzi |  Malé příběhy velkého vesmíru
Řekla jsem si: "Jak já musím na ty lidi vůbec působit? Že neumím nic jiného než rejpat?"
A tak jsem se pokusila o svoji první vážnou fanfikci. Asi to není úplně můj šálek kávy a možná raději zůstanu u rejpavých povídek či glos (a pokračování Zakázané zóny).

Kdysi dávno zuřila na planetě Skaro velká občanská válka mezi dvěma rasami - Thaly a Kaledy. Ani jedna strana nehodlala ustoupit. Nikdo nemínil přiznat porážku, a tak válka trvala již téměř celé tisíciletí.


Ulicí kráčel malý chlapec a nesl konzervy s přídělem jídla pro celou rodinu. Jeden z tisíce, v ničem výjimečný. Nikdo si jej nevšímal a každý si hleděl svého. Co by mělo také za smysl, něčeho si všímat; je válka a tady je lepší se do ničeho nemíchat. Ještě by z toho byly problémy.
Město je rušné, ale přece tiché, nikde ani známka hovoru, či zábavy. Jen z obrazovek někdo z Vojenské elity huláká propagandistický projev.
"Vítězství je již na dosah ruky, Kaledové!"
To ostatně už posledních tisíc let. Navzdory tomu začali všichni jásat a tleskat. Malý chlapec se zaposlouchal. Na chvíli zapomněl na svou povinnost a na to, že jeho rodina čeká na oběd a protlačil se až k obrazovce. Řečnil tam muž v černé uniformě. Tak krásný a upravený člověk! Takhle řadoví obyvatelé kaledského Dómu nevypadali.
"Musíme být silní, přátelé! To naše rasa je jediná, co má na tuto planetu nárok! Kaledové opět povstanou v plné síle a vyhladí ty zpropadené, podřadné Thaly!"
Tak skvělý muž! Znamenitý řečník. Chlapec zavřel oči a představoval si sám sebe na jeho místě. Tolik touží stát se členem Elity! Jednoho dne se jeho sen jistě splní. Stane se vědcem a jeho zbraně budou tak silné, že vyhladí ty "zpropadené, podřadné Thaly".
"Slyšíte? Musíme je VYHLADIT!" Vyhladit, vyhladit, vyhladit!
Dav skanduje a chlapec s nimi. Najednou si však vzpomněl na konzervy a na to, že ostatní už asi mají hlad a rychle se tlačil přes tu masu lidí směrem k domovu.
Vyhladit, vyhladit, vyhladit!
Skandování davu je pro něj jako marš, jako hudba, jako bubnování, co zve muže do bitev. Jednoho dne to bude on, kdo bude stát před kamerou a vyzývat lidi k boji. Bude hrdinou svého lidu a budou ho milovat, budou se ho bát... A ze všeho nejvíce se ho budou bát Thalové!
Dav šel bohužel právě opačným směrem, než tento malý odhodlaný Kaled a protlačit se skrz byl takřka nadlidský výkon, proto jej musel následovat. Domů se dostane později. Lepší je donést jídlo pozdě, než vůbec. Ke svému překvapení zjistil, že je až příliš blízko hlavní bráně Dómu. Popadla ho náhlá touha splnit si svůj starý sen a zjistit, jaké to je venku...
Říkalo se, že je to nebezpečné. Radiace, pustá krajina a krvelační mutanti, v kombinaci s nekončícími boji. Je to určitě smrtelně nebezpečné, ale podobná příležitost se mu sotva naskytne. Využil přítomnosti toho velkého množství lidí a proklouzl ven. Nikoho to stejně nezajímalo, život už měl pramalou hodnotu. Jemu to však připadalo jako hotový hrdinský výkon, vždyť přece proklouzl ze střeženého domu Kaledů! Pohlédl do krajiny. Nikdy by ho nenapadlo, jak je to všechno veliké, tajemné a vzdálené!
Nebyla to nijak půvabná krajina. Vzduch ještě čpěl bojovými plyny. Zem hyzdily krátery po granátech a zbytky bariér z ostnatých drátů. Až sem doléhal hluk motorů bojových strojů. Tohle je planeta, pro kterou se tady bojuje už stovky let? Chlapec byl trochu zaskočen, ale rozhodl se jít dál. Byl až příliš zvědavý na to, aby tomu pokušení odolal. Kráčel tou mrtvou krajinou, kterou halil smuteční závoj mlhy. Začínalo ho štípat v krku a na okamžik začínal uvažovat že se vrátí. Odolal pokušení a pokračoval v cestě.
Vyhladit, pomyslel si. Musí vidět, jak jejich vojáci zabíjí ty zpropadené Thaly! Vyhladit, vyhladit...
V uších mu stále znělo skandování davu a pohánělo ho to dál. Hluk sílil. Krajina byla čím dál více zpustošená a zanedlouho už spatřil běžící siluety vojáků. Nad jejich hlavami kroužilo malé, dosti primitivní letadlo. Jeden z nich na něj zamířil puškou s laserovým zamšřovačem, ten druhý vzal prostý luk a šípy. Tohle je ta úžasně vybavená armáda, o které ten muž v černé uniformě tolikrát mluvil?! Skandování v jeho hlavě se vytrácelo a z odhodlaného budoucího vůdce se stalo opět vyděšené dítě, které si uvědomilo, že zašlo až příliš daleko.
Došlo mu, že stále ještě není všemocným vůdcem, tak jak si vysnil. Jeho život může skončit právě teď. Zrychlil se mu dech, jeho srdce tlouklo jako splašené a ve své nerozvážnosti se dal na útěk. Zem před ním byla rovná, ach díky bohu! Nemusí se vyhýbat kráterům. Běžel jako o závod. Půda byla bažinatá a s každým jeho krokem se bláto rozstříklo do stran. A za ním zuřil marný, tisíc let trvající boj, nyní však naprosto nedůležitý ve srovnání s jeho bojem o život.
Utíkal. A kolik let mu ještě zbývá, než bude sám povolán do války? Ideologie to pokládá za čest, ale ten pud, všemocná touha po přežití, mu velí jinak. Nechce umřít takhle, ne tady, ne za pár let, ne teď, ne NIKDY. Již ztrácel dech, a musel se zastavit. Uvědomil si že je sledován. A nejen tím jedním mužem, vzáleným asi čtyřicet kroků od něj. Jako by ho sledovaly stovky očí. Zatřásl se.
"Co tady vůbec děláš? Zatoulal ses?" Voják se netvářil nepřátelsky. Ani to očividně nebyl Thal. Malý chlapec už ale věděl, před čím je nutno utéci... Jen přikývl.
"Nehýbej se. Stůj. Naprosto v klidu. Jen proskenuju zem. Myslím, že máme společnost. Víš co jsou to ruční miny?"
Mají společnost. To však nemusel říkat; vyděšené dítě to už vědělo.
"V tom případě víš, že musíš zůstat úplně v klidu... Ano? Už jsi vůbec nějakou ruční minu viděl?"
Právě teď chlapec spatřil, jak kotník toho muže sevřela slizká ruka... S hrůzou v očích přikývl a hleděl na ten výjev. Věděl, že brzy bude zase sám. A pak ho potká ten samý osud...
"To... to je v pořádku." A pak se propadl do země.

Chlapec již zcela propadl panice. Stál tam, teď již zcela obklíčen hrůznými útvary podobnými lidským rukám s očima, které se už už chystaly na další oběť.
"Pomoc! Prosím! Někdo mi pomožte! Prosím!"
Křičel, ačkoliv věděl, že odsud není úniku. V tašce ho stále tížily konezervy s jídlem pro rodinu. Dnes ráno to bylo naposledy, co je viděl. Jeho žaludek se sevřel úzkostí. Nechtěl umřít, ještě ne. K jeho nohám dopadlo podivně působící zařízení. Že by přece jen někdo vyslyšel jeho volání?
"Tvé šance na přežití jsou teď jedna ku tisíci. Takže poslouchej co máš dělat. Zapomeň na těch tisíc a soustřeď se na tu jednu. Zvedni to."
Ta věc je až příliš blízko jedné z ručních min. A kdo to vlastně mluví? "Říkal jsem, zvedni to!"
Chlapec poslechl. Ať je to kdokoliv, i kdyby to byl Thal, má zájem na záchraně jeho života...
"To zařízení v tvé ruce vytváří akustický koridor, takže spolu můžeme mluvit. Slyšíš mě?"
Slyšel ho dobře, zřetelněji než předtím. Ale kdo to je? Co je to za zařízení a jak mu to může pomoct? "Kdo jste?"

Hlas odpověděl: "Jen náhodný kolemjdoucí, hledám tu knihkupectví. Jsem blízko?"
Knihkupectví? Ať je to kdokoliv, musí to být blázen, na Skaru už knihkupectví nejsou léta. "Toto není knihkupectví..."
"Ne, toto je válka. A padle té směsice technologií pořádně stará. Která to je? Nějak mi splývají."
Ten člověk sem přišel a ani neví, která je to válka? Musí to být blázen! Mutant! "Prostě válka!" Odpověděl a jeho hlasu se opět začínala zmocňovat panika.
"Kde to jsem? Co je to za planetu?"
Je to jistě blázen! Tyhle pomatené posílají obě strany umřít do pustin. Proč se ptá na planetu? V celých sedmi galaxiích je jedinou obyvatelnou planetou pouze Skaro...

"Já... nerozumím!"
"To já taky ne. Snažím se nerozumět, říká se tomu otevřená mysl. Teď se musíš rozhodnout."
"Rozhodnout?" O čem to mluví?!!
"Jo. Musíš se rozhodnout, že přežiješ. Přežití je volba. A rozhodni se pro něj teď."
Hoch se podíval směrem, odkud přicházel hlas. "Ale pokud se pohnu, dostanou mě!"
"Řekl jsem, že máš šanci tisíc ku jedné. Ta jedna je jediná, co potřebuješ. Jak se jmenuješ?"
Už byl strachy bez sebe. Co po jméně, za chvíli bude mrtvý... Jaké to vlastně je umřít? Bolí to? A jaké to je potom?

"No tak, věř v budoucnost! Pojď a řekni mi jméno chlapce, který dnes nezemře!"
Nadechl se. Nevěděl, čemu to pomůže, ale nakonec zamumlal.
"Davros. Jmenuji se Davros."
A náhle se hlas, který mu dával naději, odmlčel.
"Prosím! Jste tam ještě? Říkal jste, že přežiju!" Ale žádná odpověď nepřicházela. "Říkal jste, že mi pomůžete! Prosím... Pomozte!"
A náhle se ozval podivný zvuk, jaký ještě neslyšel. Dovtípil se, že ať už to byl kdokoliv, je pryč. A s ním i jeho naděje. I tak zůstal na místě. Třeba se ještě vrátí... "Říkal jste že mám šanci! Říkal jste, že mi pomůžete! Prosím!"
Křičel a náhle zaslechl ten podivný skřípot znovu. I ten hlas. O něco blíže. Teď mohl vidět i modrou budku, ze které vyšel vysoký muž. Že by jeho zachránce?
"Jak jste se tam dostal? Pomůžete mi?"
Odpověď byla nečekaná, a nečekaně strohá: "Přišel jsem z budoucnosti."
Chlapec neměl ve své hrůze ani čas se nad tím sdělením pozastavit.
Ten neznámý odpověděl s hořkou nenávistí v hlase: "Zachraňuji svoji kamarádku jediným možným způsobem." A k jeho hrůze vytáhl zbraň...
"VYHLADIT."
...A tak zničil všechny ruční miny, které chlapce ohrožovaly.
"Pojď. Dovedu tě domů." Ten záhadný muž to dokázal. Zachránil mu život! I tak se neubránil otázce: "Na jaké straně jste. Jste nepřítel?"
"Nejsem si jist, jestli na tom záleží... Přítel, nepřítel... Hlavně, dokud zbývá milost."
Když se s ním záhadný cizinec rozloučil, měl malý Davros hlavu plnou otázek. Jak mohl přijít z budoucnosti? A proč se ho vlastně nezeptal, jaká ta budoucnost je? Jednoho dne budeme cestovat v čase!
Sotva se vzpamatoval, znovu se dal do snění. Třeba to bude on, kdo vymyslí stroj času! A pak to pochopil. Byl k tomu předurčen. K něčemu velikému a proto dnes nezemřel. On, Davros, ještě ukáže, co v něm je!
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Starlightee Starlightee | 31. ledna 2016 v 19:44 | Reagovat

Opravdu dobře napsaná povídka. Líbí se mi tvůj pohled na tuto scénu. Jsem ráda, že ji někdo sepsal takhle dohromady, v seriálu byla hodně roztrhaná :)

2 Fritz Fritz | Web | 1. února 2016 v 19:52 | Reagovat

[1]: Děkuji! Jsem ráda, že se líbí. :D je to ztakový první pokus o vážnou věc a nějak jsem spojila paralelu The Magician's Apprentice (Kde mi mimochodem tyto scény přišly naprosto nejlepší z celého dvojdílu) a Genesis of the Daleks (což je naprosto GENIÁLNÍ příběh Classic Who a naprosto ho miluju). Jsem ráda, že se to jakž takž podařilo ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama